Politika utopená v krvi. Vražda gdaňského primátora otřásla demokracií nejen v Polsku

„Chlubili jsme se, že u nás proběhla nekrvavá revoluce, že se u nás nevraždí, že je tu bezpečně. Teď se tato vize najednou zlomila. Už nejsme zemí, kde se lidé nemusí bát o život.“ Tak zní jeden z mnoha výroků, kterým v deníku Gazeta Wyborcza komentovali obyvatelé Gdaňsku nedělní vražedný útok na svého primátora Pawła Adamowicze. Byl napaden na pódiu během dobročinné akce, útočník Stefan W. ho bodl do srdce a do plic. V pondělí večer primátor zemřel v místní nemocnici.   

Není divu, že největší emoce zazněly v komentářích liberální Gazety, která má blízko k opoziční straně Občanská platforma (PO). Členem této strany byl do roku 2015 také dlouholetý primátor Adamowicz a volby v minulém roce s podporou PO opět vyhrál. Vražedný útok samozřejmě otřásl celým Polskem, prezident Andrzej Duda z konzervativní vládní strany Právo a spravedlnost (PiS) vyzval národ k modlitbám za primátora, razantně a jednoznačně odsoudila vraždu také konzervativní média. Přesto zašli liberální novináři a politici v komentářích o poznání dál. Něco podobného prý Polsko zažilo naposledy roku 1922 při vraždě prezidenta Gabriela Narutowicze.

Největší rozdíly v reakcích liberálů a konzervativců se objevily v interpretacích, jakou roli hrála při útoku politika. Stefan W. byl násilník se starší diagnózou schizofrenika, který si kvůli bankovním loupežím odseděl pět a půl roku. Propuštěn byl loni začátkem prosince, a jak oznámil těsně po činu, pomstil se představiteli Občanské platformy, za jejíž vlády byl odsouzen a mučen. O tom, že vraha inspirovaly nesmiřitelné konflikty mezi PO a PiS, jsou přesvědčeni podle očekávání liberálové. Opakovaně připomínají kampaň posledních měsíců, při které byl primátor obviňován z korupce. „Nenávist nepřijde sama od sebe,“ prohlásila například Jolanta Banachová ze sdružení Lepší Gdaňsk. „Je to důsledek kampaně proti primátorovi,“ přidal se dokonce místopředseda polského Senátu Bogdan Borusewicz v rozhovoru pro deník Rzeczpospolita. Skrytým viníkem útoku jsou tedy konzervativci z vládní strany PiS, kteří na liberálního starostu útočili. Naopak sami konzervativci zdůrazňují, že těžko mohou mít něco společného s pomateným kriminálníkem.

Konec poválečného konsenzu

Napětí mezi vládní PiS a opoziční Občanskou platformou se v posledních měsících prohloubilo a útok na primátora logicky vzbudil obavy, že může dojít k dalším výbuchům. Přitom se obavy, že vlna politického násilí zachvátí jednu z největších evropských demokracií, neomezují jen na samotné Polsko. Model demokratické Evropy staví od druhé světové války na středové politice. Strany se mohou nazývat pravicovými, mohou se hlásit k levici, ekonomickému liberalismu, ochraně životního prostředí nebo k národním hodnotám, vždy však usilují především o středového voliče a opouštějí příliš radikální názory, aby takového voliče neodradily. Evropa vychází ze zkušeností meziválečného období, ve kterém se naopak protiklady mezi levicí a pravicí prohlubovaly a namísto demokratické diskuse se nakonec vyřešily násilím. Současná politika bez konfliktů se stává nudnou, občas vyvolá nějakou revoltu, ale nakonec se v zájmu stability všichni dohodnou. Kult stability je vidět i na postoji lídrů Evropské unie, kteří na východě kontinentu klidně tolerují třeba oligarchy nebo vládce se sklonem k autoritářství. Ať vládnou jakkoli, hlavně že vládnou v klidu. Přes všechny ideologické výhrady jsou proto evropští politici ochotni akceptovat tzv. neliberální demokracii, kterou zavedl maďarský premiér Viktor Orbán a o kterou se v Polsku snaží šéf PiS Jarosław Kaczyński.

Polská demokracie ovšem není na Kaczyńského konzervativní tažení připravena. Jeho radikální reformy vyvolaly stejně radikální odpor a namísto obvyklé diskuse převládají výzvy ke konfrontaci. Vražedný útok v Gdaňsku připomněl, kde může takové vyostřování a betonování postojů skončit. Přes všechny rozdíly v interpretacích vražedného útoku se proto liberálové a konzervativci shodují, že vražedný útok musí vést k všeobecné reflexi, kam vlastně Polsko došlo. Teď jde o to, jestli je takové smíření ještě možné.