Když se vypustí kraken

Ústavní soud hodil granát do českého politického rybníka. V minulém vydání Týdeníku Echo okolnosti této operace, jejímž výsledkem je změna přepočítávání hlasů získaných ve sněmovních volbách na mandáty, a tedy zvýhodňování velkých politických stran, vysvětloval předseda soudu Pavel Rychetský. Poměrně nečekaně to schytal zleva i zprava.

Je to takový obvyklý paradox české politiky. Vytvoří se společenská poptávka po změně, která je provázena masivní mediální ofenzivou, a když dojde konečně k jejímu uspokojení, tak je to nakonec vlastně špatně. Pamatujeme si to dobře z časů, kdy prezident byl volen parlamentem, na společném zasedání obou komor. To se hodně nelíbilo. Vadilo politické vyjednávání a kupčení, vadil zvolený Václav Klaus. Začala obvyklá mediální ofenziva a volání po změně.

Politici se chtěli zavděčit, vyslyšet hlas lidu, tedy spíše těch, kteří umějí ovládnout veřejný prostor. Ztratili smysl pro odpovědnost, což ideálně vystihuje termín populismus, a odhlasovali přímou volbu prezidenta. Vypustili krakena. Jeho veliký rozměr si všichni uvědomili, až když byl lidovým hlasováním zvolen Miloš Zeman a jeho účinkování na Hradě. A opět se mocným hlasem ozvali ti, kteří jsou ve veřejném prostoru nejsilnější, že toto, to opravdu nechtěli. Jenže už bylo pozdě, změnili rovnováhu v politickém systému a přijetím přímé volby se vzdali části své politické moci, kterou dali krakenovi, nové politické síle.

Rozhodnutí Ústavního soudu – také paradoxně – padlo ve věci, jež je společným dílem obou zmiňovaných prezidentů, kteří se do dějin zapsali tzv. opoziční smlouvou; jedním z jejích plodů bylo omezení vlivu malých politických stran. A aby těch paradoxů nebylo málo, motorem zrušení těch částí volebního zákona zvýhodňujících velké strany je předseda soudu, někdejší člen vlády, která tuto změnu prosadila.

Věcně byl současný volební systém řízený D’Hondtovou metodou přepočítávání hlasů vůči malým stranám nespravedlivý, politickou soutěž omezovaly i limity získaných hlasů pro koalice, ale vzhledem k tomu, že odpůrci změny se nemohou shodnout, komu rozhodnutí Ústavního soudu pomůže víc, jestli Babišovu ANO, SPD Tomia Okamury, nebo hlavně malým politickým stranám, ukazuje se, že rozhodnutí nebylo na žádnou politickou objednávku, ale spíš demonstrace síly nejvyššího justičního dvora.

Jisté jsou dvě věci. Že granátem zasažené jsou připravované koalice, které ztratily politický smysl a vyplavou jako zdechliny na povrch. A že příští vlády se budou konstruovat mnohem hůř, stejně jako v devadesátých letech stovkové nebo stojedničkové koalice.