Pět minut Hitler, pět minut Židi. Čím bude nahrazen přelud objektivity?

Pět minut Hitler a pět minut Židi. Tahle často opakovaná internetová hláška je docela výstižnou kritikou neutrálně se tvářící –„vyvažující“ žurnalistiky, která prezentuje nějaký problém, dá jeho stranám prostor, aby k tomu řekly svoje, a má tak hotovo. Přispívá tím k legitimizaci postojů hluboce nemorálních, staví na roveň pravdu a lež, v krajním případě vrahy a oběti.

Prezentuje se jako takzvaně objektivní a přitom taková vůbec není. A je docela dobře možné, že tomuhle chápání novinařiny už odzvonilo – aspoň ve značné míře. Tradiční média, která se k ideálu objektivity, nestrannosti hlásila, trpí dlouhodobou ekonomickou krizí, kterou prudce akcelerovala pandemie. Zároveň s ní procházejí krizí důvěry, značná část veřejnosti je vnímá jako pokrytecká nebo rovnou manipulující, praktikují prý cenzuru, mají vlastní nepřiznanou agendu a podobně. A objevující se nová, většinou internetová média se od nich také liší – emocionalitou, někdy až afektovanou, pohotovostí k ostrým soudům, větší zkratkovitostí a ideologickou zaťatostí. Budoucnost, zdá se, objektivitě nepatří. Stejně nikdy neexistovala.

Jedna z těch nejotřepanějších výtek, které si žurnalista od čtenáře čas od času vyslechne nebo přečte, je, že jeho práce není objektivní. Dává se mu najevo, že tak či onak zkresluje skutečnost, přetváří ji k obrazu svému. Dost často je ta kritika založena na předpokladu, že na rozdíl od zkreslujícího novináře je kritizující čtenář schopný skutečnost objektivně vnímat a popisovat – proto také dokáže neobjektivitu rozeznat, sám přece dobře ví, „jak věci jsou“.

Celý text Ondřeje Štindla si můžete přečíst na EchoPrime. Nebo v tištěném vydání Týdeníku Echo. Předplatit si jej můžete zde.