My a čerti. V téhle zemi neexistují 364 dní

ECHOPRIME

My a čerti. V téhle zemi neexistují 364 dní
Mikulášská tradice stále žije. Foto: Shutterstock
1
Domov

Ondřej Štindl

Počátek prosince je pro mnohé české děti čas těžkých zkoušek. Čekají kontrolu, Mikuláše, anděla a čerta. Bývají dotazovány, jak byly hodné a poslušné, a žádá se po nich recitace. Těch pár mandarinek a sladkostí, jimiž jsou nakonec odměněny, bývá často vykoupeno tísní (v tom lepším případě) a také slzami, křikem, někdy i hrůzou, která vydrží déle, než trvá ta stresující chvíle podvečer pátého prosince. Může za to především čert, ta umouněná bytost s pytlem přes rameno. Ráda by se vymkla zpod Mikulášovy kontroly, odnesla děcko na místo, odkud není návratu, kde už nebudou tatínek a maminka, ani Mikuláš s andělem, jenom ty a čerti a další zlobivé děti, všechny osamocené ve svých mukách a marné pozdní lítosti.

Nakonec čert svého nedosáhne, je odkázán do patřičných mezí. Ale je tam. A za rok zase přijde. „Sice to dobře dopadlo, už v tu chvíli ale vím, že nevyhnutelný návrat trojice nadpřirozených se nade mnou bude tísnivě vznášet po celý rok. Často už v létě si náhle uvědomím, že se zvolna blíží Mikuláš – a žaludek se mi sevře strachy,“ popisuje svoje vzpomínky na Mikuláše Petr Horký v Respektu z minulého týdne. A není si jist, jestli má stejným zážitkům vystavit vlastního potomka.

Podobně váhaví jsou v té věci i mnozí jiní čeští rodiče, protože čert je někdy „trochu moc“. A když podobné úvahy poslouchám nebo čtu, výčitka u srdce bodne. Při těch několika málo příležitostech, kdy jsem vystupoval v roli pekelníka, jsem taky byl „trochu moc“. Člověk to velmi snadno přežene, když na každé štaci dostane panáka či dva.

Při pohledu na Mikuláše a jeho ekipu v setmělých ulicích se srdce mnoha lidí, kteří už jsou mimo jurisdikci čerta (aspoň tohoto), zachvěje dojetím, že nějaká tradice stále žije. A pokud je trvání samo o sobě hodnotou, jistě můžeme být za všechny ty čerty a Mikuláše vděčni. V soudobém českém kontextu je ale ta postava anachronická, vymyká se. Čert, který budí hrůzu, naprosto neodpovídá „odkouzlenosti“ dnešního času, vyjádřené také v soudobých pohádkách, v nichž čert bývá spíš trouba, neškodný a někdy i dobromyslný. Rozhodně ne bytost, s níž setkat se znamená riskovat život, možná i víc. Čert s pytlem přes rameno patří spíš do světa těch dávných pohádek, vyjadřujících cosi hlubinného a často i temného.

Esej Ondřeje Štindla si můžete přečíst na EchoPrime nebo v tištěném Týdeníku ECHO. Týdeník Echo si můžete předplatit již od 249 korun za měsíc zde.