2 Speciál 30 rozhovorů

Nastává nečitelné bezvětří, říká psychiatr Cyril Höschl

Rozhovor

Témata: , ,

Profesor Cyril Höschl je psychiatr, vysokoškolský pedagog, popularizátor vědy a ředitel Národního ústavu duševního zdraví v Klecanech. Vedle lékařské činnosti se dlouhodobě věnuje i publikační činnosti a glosování nejširšího spektra veřejného dění. Jaký je jeho pohled na současný trend nástupu protestních a antisystémových politiků a stran u nás i ve světě? Co voliče přitahuje na silových vůdcích typu Andreje Babiše nebo Donalda Trumpa? A jak se podle něj technologický rozvoj podepíše na povaze otevřených demokratických společností?

Vaším oborem coby lékaře je duševní zdraví, jste ale i častým glosátorem veřejného dění. V poslední letech vidíme nástup protestních hnutí a politických figur, často operujících s vyhrocenou, agresivní rétorikou – názorným příkladem tohoto trendu byl konečně i výsledek nedávných voleb v Česku. Je klasická parlamentní demokracie, založená na pravolevém dělení, „nemocná“?

Jsem toho názoru, že když se podíváme do historie 20. století, tak parlamentní demokracie se utvářely v konfrontaci s autoritářskými, nebo vyloženě diktátorskými režimy a vzrůstaly na troskách takových událostí, jako byly obě světové války. Bylo tedy vždy srovnání, byl evidentní důvod, proč o demokracii usilovat a bojovat o ni – nabízela tržní ekonomiku, práva jednotlivce, mocenské střídání, jež nebylo realizováno popravami. Společnosti, které neměly nějaké vnější nebo vnitřní zábrany, měly tendenci k jakémusi ideálu otevřené společnosti – jak ji popsal ve svém paradigmatickém díle Otevřená společnost a její nepřátelé Karl Popper – směřovat. Myslelo se, že boj za svobodu bude synonymem boje za parlamentní demokracii, tedy otevřenou společnost. Ve chvíli, kdy se tohoto ideálu dosáhlo v podstatné části světa, tedy v Evropě a Severní Americe, se ale najednou ukázalo, že část společnosti je prostě z principu, historicky nespokojená s tím, jak je svět uspořádán, jak vypadá, jaké jsou poměry. A ta nespokojenost není ani tak odvislá od toho, jaké ty poměry skutečně jsou, ale spíše od toho, jací jsou ti, kdož tuto nespokojenost prožívají. A ti se moc nemění. Chroničtí nespokojenci a breptalové tu vždycky byli a budou a vždy se také najde dost důvodů, aby se jejich důvody k nespokojenosti zdály srozumitelné či oprávněné. Jenomže zatímco v dobách společného nepřítele, kterým pro demokratické společnosti byly velké totality minulosti, se veškerá nespokojenost nakonec ventilovala snahou o porážku, či svržení totalitních režimů, tak v současnosti, kdy bezprostřednost ohrožení totalitou jakoby vymizela, přestal tento způsob ventilace fungovat. Ale ta nespokojenost zůstala. A opět roste tlak na to, „vylepšit“ současnou otevřenou, ale přesto hierarchicky organizovanou společnost, v níž jsou někteří lidé bohatší, úspěšnější než jiní, nějakým revolučním způsobem. Byť nás historie učí, že revoluční, rychlé cesty nikdy nefungovaly.

Trend, který popisujete, se dá pozorovat v rámci celého Západu. Má u nás tento pohyb nějaká ryze česká specifika?

Konkrétně u nás si žijeme velmi komfortně. Bez nadsázky a bez jakékoliv ironie se nyní máme nejlépe, jak jsme se kdy měli, ať si vezmeme jakýkoliv parametr, podle kterého to poměřovat. Zdraví, lidská práva, postavení žen, práva menšin, to, jak dlouho musíte pracovat na pecen chleba nebo kilo kávy, dokonce i to pověstné máslo je pořád nejlevnější v dějinách přepočteno na příjmy, snad jedině bydlení je dražší, ale jeho kvalita a dostupnost se nedá srovnat s dobou před čtyřiceti padesáti lety… Ale přesto přese všechno ten pocit nespokojenosti zůstává zhruba stejný, u starší populace je navíc kontaminován vzpomínkovým optimismem, tedy idealizováním minulosti. Tohle když si dáte dohromady, dostáváte obraz společnosti, která se sice jako celek má nejlépe v dějinách, ale roste v ní frustrace a pocit, že starý, opotřebovaný společenský pořádek vyhnil a je potřeba jej nahradit něčím efektivnějším – třeba myšlenkou státu řízeného jako firmy, kde se vymýtí podvody a korupce, kde se ve vedení nehádají o každou blbost v parlamentní žvanírně. A to už začíná zase připomínat někdejší budování světlých zítřků. Tohle přirovnání se možná může zdát přitažené za vlasy, ale není. Tehdy i teď byla cesta do pekel skutečně dlážděná dobrými úmysly. Zdaleka ne všichni, kdo podporovali komunismus, chtěli popravovat Milady Horákové. Tehdejší podpora komunismu byla ovšem pro mnoho zejména mladých lidí věcí reakce na hrůzy druhé světové války. Její vznik byl často dáván za vinu právě selhavšímu demokratickému řádu předválečného světa. Dnes je to odlišné v tom, že u nově nastupujících protestních politických garnitur, jako třeba hnutí ANO, chybí ideologická rétorika. Nedeklarují jasné světonázorové postoje. Takhle dnes ten diskurz nestojí, celé pravolevé dělení je čím dál víc chápáno jako relikt minulosti. A „klasické“ politické strany pravolevého spektra k tomu v minulosti významně přispěly tím, že se k sobě velmi přiblížily, začaly si být podobné. Když odběhneme od nás, bylo to vidět třeba na Mitterrandovi ve Francii – ten začal jako sociální demokrat a skončil jako pravostředový pragmatik. A nyní vidíme u nás, ve Spojených státech, nebo třeba právě ve Francii, že se vyprofilovali politici, kteří na tento – jak oni říkají přežitý společenský pořádek – útočí a profilují se apelem na národní strunu, vymezením se proti různě definovaným menšinám. A vidíme u nich snahu o usnadnění výkonu již nabyté moci, ve smyslu oklešťovaní základních demokratických principů, které jsou najednou považovány za neefektivní, komplikující snadné vládnutí. To je obsaženo v hesle „Řídit stát jako firmu“.

Celý rozsáhlý rozhovor je součástí speciálního vydání Týdeníku Echo 30 rozhovorů, který si můžete objednat ZDE.

Speciální vydání obsahuje rozhovory s výraznými českými, evropskými i americkými osobnostmi. Interview mají časový přesah a reflektují nejdůležitější události a zásadní dění doma i ve světě za posledních dvanáct měsíců.

Zakoupené výtisky budeme rozesílat od 26. června 2018.

Z nového čísla Piráti se chystají sestřelit ANO. Rozhovor s volebním lídrem Zdeňkem Hřibem

Echo týdne: Se sirotky máme zkušenosti ● Téma: Zhoršení naděje dožití ● Komentář: Urážka majestátu ● Svět: Bavorská zkouška ohněm ● Esej: Česká pšenice a čínská rýže

Klausovy semináře pod dohledem StB Jak se v 80. letech rodila nová ekonomická elita
Beznaděj hororu Děsivé dědictví a jiné hrůzy

Vážení diskutující,
Echo24.cz chce umožnit svobodnou diskuzi, ale vyhrazuje si právo neukládat či mazat příspěvky urážlivé, vulgární, xenofobní, odkazy na jiné internetové stránky či takové příspěvky, které odporují obecné lidské slušnosti. Před vložením vašeho příspěvku prosím zkontrolujte, zda jste opravdu přihlášeni. V opačném případě se váš příspěvek ukáže jen na vašem monitoru, ale do diskuze se nezanese.