Včera menší pozdvižení na českém Twitteru vyvolalo vyjádření Václava Klause mladšího, že „konzervatismus je punk dneška“. To vzbudilo celkem živou diskusi o tom, co všechno může být punk. Vzhledem k tomu, že Klausovo vyjádření bylo pouze závěrem tweetu vyzývajícího k podpoře jeho Trikolóry, řada reakcí se nesla ve smyslu toho, zda „podpora extremistů je také punk“. Europoslanec Tomáš Zdechovský svůj příspěvek zakončil sdělením, že „punk je volit konzervativní KDU-ČSL a ODS“. Otázka, jestli je konzervatismus nový punk, asi není nejpalčivějším problémem současnosti. Přesto nám dokáže vyjevit pár zajímavých poznatků o vývoji společnosti od sedmdesátých let. Ale hlavně se autor článku považuje za experta na danou problematiku, před lety na to napsal diplomovou práci.
Přesněji, práce se zabývala vztahem mezi britským punkem a thatcherismem. Nešlo si totiž nevšimnout, že obojí vstoupilo na scénu ve stejné době, v roce 1975 vzniká první britská punková kapela Sex Pistols, tentýž rok se Margaret Thatcherová stává šéfkou Konzervativní strany. Hlavní teze se zakládala na tom, že oboje bylo reakcí na děsivý stav britské společnosti v sedmdesátých letech. Známý pravicový historik Niall Ferguson, tehdy mladý pankáč, to popisoval následovně: „Nic nefungovalo. Vlaky jezdily vždy pozdě. Telefonní budky byly vždy rozbité (tam, kde jsem bydlel, je lidé používali hlavně jako pisoáry). Moje první publikace byl dopis Glasgow Heraldu, kde jsem si stěžoval na rostoucí cenu školních bot. Když jsem ten dopis v roce 1975 psal, inflace činila 27 % . Byla to nejhorší inflace, jakou země zažila za celé dvacáté století – horší než za obou světových válek. Ze všeho nejhorší byly opakující se stávky. Stávky horníků. Stávky dokařů. Stávky tiskařů. Stávky popelářů. Dokonce stávky pohřebáků. V září 1979, kdy se odbory snažily podkopat nově zvolenou konzervativní vládu, počet dní ztracených kvůli stávkám činil 12 milionů (v září 2013 to bylo 8000).“
Tento stav vyvolal dvě odpovědi. Thatcherová to pojala jako výzvu a přišla se svým radikálním programem reforem, které opravdu dokázaly postavit Británii na nohy. Naopak mladí upadli do jakéhosi nihilismu, neboť se zdálo, že jejich problémy nemají východisko a že všechno, tedy i společnost, stejně směřuje do pekel, z čehož vzešel punk. Odtud pramenila i nenávist k hippies šedesátých let, které s jejich krédem „lásky a míru“ pankáči považovali za hloupé naivky. S čímž by Thatcherová nejspíše souhlasila. Nejde však o jediný styčný bod obou pohledů. Oba totiž kladly velký důraz na individualitu: zatímco reformy Thatcherové měly za cíl posílit práva jednotlivce, pankáči se chtěli hlavně odlišit ode všech ostatních, z čehož vznikl jejich specifický styl. Nakonec většina lidí z naježených vlasů vyrostla, ale ze svého individualismu ne. Závěr práce tak zní, že alespoň z části pankáčů se na konci osmdesátých let stali „jupíci“, mladí individualističtí profesionálové, kteří dokázali z reforem Thatcherové vyždímat maximum. Punk a konzervatismus tak od sebe možná nejsou tak daleko, jak by se mohlo zdát.
Je tedy konzervatismus nový punk? Spíš ne. Je pravda, že dnešní pravicové myšlenky, zvláště na západ od nás, podobně jako svého času punk, stojí v opozici proti vládnoucímu establishmentu v médiích, neziskovkách, na univerzitách, ve státní správě a tak dále. Konzervatismu však přece jenom schází schopnost šokovat a být cool, jak se to dařilo punku. Ať si Klaus na Twitter napíše a třeba Petr Fiala řekne cokoliv, nikdy to nebude tak šokující, jako když na koncertu The Clash jeden fanoušek druhému ukousl kus ucha. Možná ale Donald Trump by toho v debatě s Joem Bidenem schopen byl.
Přesto ale nelze vyloučit, že se i z těch starých pankáčů, kteří z toho nevyrostli a odolali volání thatcherismu, stávají konzervativci. Jeden příklad za všechny je největší pankáč ze všech, bývalý frontman Sex Pistols John Lydon, známější jako Johnny Rotten. Ten nedávno ukázal, že má stále schopnost šokovat, a pobouřil své fanoušky, když se objevil na veřejnosti v tričku s trumpovským heslem „Make America Great Again“. Již dříve podpořil brexit. Ve starém videu zase jezdí v autobusu po Londýně a stěžuje si na moderní architekturu, která hyzdí město a o níž tvrdí, že „ničí naši historii“, něco, co by nejeden konzervativec podepsal.
Britský novinář David Goodhart v roce 2017 přišel s konceptem rozdělení společnosti na „somewheres“ a „anywheres“. Somewheres (od anglického somewhere, tedy někde), kterých je většina, jsou připoutáni k určitému místu a chtějí hlavně zlepšovat svoji komunitu. Proti nim stojí anywheres (od anglického anywhere, tedy kdekoliv). Ti se necítí připoutáni k žádnému místu a zapadnou stejně dobře v Londýně, Dubaji, Singapuru nebo New Yorku. Vyznávají hodnoty, jako jsou otevřené hranice, volný obchod a mezinárodní spolupráce. Přestože je jich relativně málo, zastávají vedoucí pozice v západním světě.
Úspěch brexitu a zvolení Donalda Trumpa lze vnímat jako vzpouru somewheres. Trump sliboval zrušení „nevýhodných“ smluv a návrat pracovních míst do USA, brexitáři měli dost nařizování Bruselu, který je plný anywheres. Západní pravice se tak stále více stává hnutím pro somewheres.
Punk do jisté míry vyrostl z britského dělnického prostředí, dnes hlavního podhoubí somewheres. John Lydon evidentně kontakt se svými kořeny neztratil. Možná proto se ze starých pankáčů stávají konzervativci. Poprvé jsou totiž na stejné straně.
00:08
