Výpisky Václava Klause: Evropská unie nevytváří superstát, ale ne-stát

Výpisky Václava Klause: Evropská unie nevytváří superstát, ale ne-stát
Úhel pohledu

Výpisky z četby

Václav Klaus

Přiblížení se k dnešku – výpisky č. 10 (rok 2011)

Z roku 2011 mám sice spoustu výpisků, ale byl to rok relativně nevýrazný. Krize let 2008-2009 už byla pryč, žádné velké oživení však nenastalo, zejména nenastalo u nás. Největší událostí bylo šířící se arabské jaro. Agresivita klimatických alarmistů byla evidentně na ústupu. Rusko a Čína ještě nebyly považovány za akutní problém.

V březnu 2011 jsem si zapsal, že Fukuyama řekl, že „globalizace způsobí homogenizaci celého lidstva“, zatímco Huntington zcela protikladně tvrdil, že „globalizace vyvolá konflikty, nikoli vznik konsenzu“. Dodával k tomu, že se „homogenizace bude týkat jen elit“. Myslím, že má pravdu on.

Kevin Andrews v lednovém Quadrantu jasnovidecky předvídal, že „konečným výsledkem paniky kolem globálního oteplování bude vznik policejního státu“. Připomínal, že „Zeleným jde o radikální transformaci té kultury, která vytváří západní civilizaci“. Očekával, že 21. století bude nazýváno „The Age of Ignorance“, (když neříci česky ignorance, tak snad nevzdělanosti, ne-li hlouposti).

Náš anglický, ve Francii žijící přítel John Laughland v článku „European Integration: A Marxist Utopia“, publikovaném v chicagském časopise The Monist, si všímá narůstající „depolitizace a technokratizace politiky“. V Evropské unii se podle něho „nevytváří superstát, ale ne-stát“. Nevidí to – v rozporu s všeobecným názorem – jako „pochod k superstátu, ale jako odchod od státu“. Předvídá, že „když státy zmizí, zmizí i politika a zůstane administrování“. Vidí v tom dědictví Marxe, který v Bídě filosofie napsal, že „státy jsou jen historický a dočasný výtvor“. Proto je – v souladu s marxismem – základem ideologie evropeismu překonání státu.

Chandran Kukathas, Malajec z australského Centre for Independent Studies, napsal hezkou studii „Pochopit Hayeka“, v níž pro mne objevně píše, že Hayek neměl ambici vytvořit „a pure doctrine“, nýbrž „a broad church“. To se mi zdá být velmi výstižné. Vtipná je i jeho teze, že Hayek dobře rozuměl inflaci: „v říjnu 1921 začal s platem 5 000 korun (rakouských), v listopadu dostával už 15 000 korun a v červenci 1922 1 000 000 korun“. To byla ona slavná rakouská hyperinflace, které se ve střední Evropě vyhnula jedině naše republika – díky Rašínovi.

Náš překvapivě už dlouholetý, protože stále mladý spolupracovník Tomáš Břicháček psal už téměř před deseti lety v Revue politika, že „Evropské národy připomínají žloutnoucí stromy na podzim“. A že „Evropská identita byla vždy nadstavbová. Byla založena na společném náboženství a na sdílení určitých obecných trendů v kultuře a vzdělanosti“ – prvotní identita byla vždy ta národní.

Už jsme trochu pozapomněli na tehdejší módní zkratku PIGS, která označovala skupinu tehdy ekonomicky velmi problematických zemí Portugalsko, Itálii, Řecko (Greece) a Španělsko. Tato zkratka vznikla jako důsledek krize 2008-2009. Larry Summers (bývalý americký ministr financí a neslavně skončivší prezident Harvardu, který si dovolil říci, že „v matematice vyniká méně žen než mužů“, a byl proto politicky superkorektní univerzitou nucen ze své funkce odstoupit – nemohu nepřipomenout, že mi to líčil, když jsme vedle sebe asi tři hodiny seděli na dlouhé večeři ve švýcarském Davosu) napsal ve čtvrtletníku The International Economy, že „země skupiny PIGS jsou a budou insolventní při libovolné výši kursu eura“. Následný způsob zajištění jejich existence (tedy neinsolvence) byl tehdy pro nás všechny, i pro Summerse, nepředstavitelný. Zařídil to systém TARGET, tiché a pro veřejnost málo viditelné půjčování peněz v rámci Evropské centrální banky, které je vlastně skrytým dotováním těchto zemí (říká se tomu sice půjčování, ale každý ví, že to nikdy nebude splaceno). To následně zcela revolučně objasnil již zmíněný prof. Hans-Werner Sinn. (Měl bych ještě spravedlivě přiznat, že jsem s Larry Summersem jednou hrál ve Washingtonu tenis, ale strašlivě jsem prohrál – umí to podstatně lépe.)

Jack Opie v měsíčníku Quadrant (to je v posledních třiceti letech asi nejvýznamnější zdroj a inspirace mého myšlení) velmi přesvědčivě mluví o principu tzv. předběžné opatrnosti (precautionary principle), který je jedním z hlavních konceptů, na kterých stojí myšlení klimatických alarmistů. Říká, v rozporu s nimi, že „existuje hranice míry předběžné opatrnosti, kterou si lidstvo může dovolit“. Klimatičtí alarmisté to nevědí, a proto tento princip „vytýkají před závorku“, má přednost před vším dalším. Diskutovat o tom se mi zdá nesmírně aktuální při dnešní panice ohledně koronaviru.

V únoru 2020 zemřel egyptský prezident Mubarak, se kterým jsem se jak v Praze, tak i v Káhiře několikrát setkal (v Praze se mu – Egypťanovi, který by měl být na vedro zvyklý – při mnou pořádaném oficiálním obědě v Kramářově vile, která tehdy neměla klimatizaci, udělalo z pražského vedra nevolno). Smetla ho v roce 2011 po třiceti letech prezidentování revoluce tzv. arabského jara a zbytek života prožil buď ve vězení, nebo v nemocnici. Přesto se dožil 91 let. Americký Hoover Digest (č. 3, 2011) vyslovil zajímavou, já bych řekl nesporně pravdivou tezi: „Mubarak byl daleko liberálnější než egyptské obyvatelstvo“. Vzpomínám, jak byl (při setkání se středoevropskými prezidenty ve Varšavě) nadšen arabským jarem americký prezident Obama – ze sedmnácti přítomných prezidentů jsem byl jediný, kdo si dovolil s ním polemizovat. Italský prezident Giorgio Napolitano, se kterým jsem si vždycky dobře rozuměl, mi přes stůl poslal lísteček se slovy „Klaus is never shy“ (česky snad plachý, ostýchavý, bázlivý, bojácný).

Odlehčení na závěr. Anglický, velmi originální spisovatel a myslitel G. K. Chesterton (je to z jeho textu As I Was Saying) přiznal, že když konečně získal sekretářku, diktoval jí článek a vlastní rukou psal druhý. To je mi blízké.