Lars von Trier postavil v Cannes pomník perverznímu filmu

Lars von Trier postavil v Cannes pomník perverznímu filmuNOVÉ
Lars Von Trier Foto:

FOTO: Shutterstock

Svět

Dům, který postavil Jack

Radovan Holub

Na MFF v Cannes se v hlavním programu mimo soutěž odehrála premiéra nového filmu dánského provokatéra Larse Von Triera. Jeho nový film Dům, který postavil Jack, se odehrává ve Spojených státech, i když byl natočen v evropské koprodukci. Je namluven anglicky a hlavní roli v něm hraje americký herec Matt Dillon a švýcarský veterán Bruno Ganz. Postavu jednoho z „incidentů“, patrně toho nejlepšího, tedy nejuvěřitelnějšího a nejzáhadnějšího, zahrála Uma Thurman. Incident je ve filmu synonymum pro epizodu vraždění.

Film si hraje na horor a zároveň na esej o osudu lidstva, neboť lidské pokolení musí tolerovat sériové vrahy. Tak nějak lze poselství filmu interpretovat. Dvou a půl hodinový opus pokrývající časovou rozlohu dvanácti let je především pokusem o šok. Tento hokus pokus by byl zcela nezajímavý bez jména legendárního režiséra a patrně by ho s jiným jménem autora všichni přešli mlčením. Značka Lars Von Tirer je zjevně důležitější než film sám.

Film je rozdělen na „praktickou“ část, ve které sériový vrah Jack vraždí a na část „teoretickou“, v níž se dostává do podsvětí v doprovodu mysteriózní postavy jakéhosi mytologického Charóna (Bruno Ganz), s nímž během filmu vede rozhovor. Pedantický Jack zvaný také „pan Rafinovaný“ (Mr. Sophistication) se především moří tím, že vražda by měla být provedena překvapivě a dokonale. Vzývá postavy masových vrahů  historie a stává se další v řadě intelektuálních masových vrahů jako byl psychopatický maniak Dr.Lecter v Mlčení jehňátek, případně pan Jigsaw ve filmu Saw: Hra o přežití. Jenže od doby Jehňátek i Hry o přežití uplynula už celá řada let a platí, že nevstoupíš dvakrát do téže řeky. Symbol jehňátek se v Trierově filmu sice objeví, ale jednotící story chybí. Stále se až polopaticky vrací obraz fascinace „kulturního vraha“ uměleckými výkony, ať už jsou to obrazy Paula Gaugina, hudba geniálního pianisty Glenna Goulda nebo památky gotické architektury. Jack sám sobě připadá jako „architekt vražd“, když ubijí své oběti střelami FMJ (full metal jacket) nebo loveckou kulovnicí.

Je to člověk, který stál vždycky mimo kolektiv, nebyl oblíben, ale přesto by se chtěl stát ikonou. Jeho zálibou je vědecky škrtit a aranžovat své oběti těsně před stavem rigor mortis, kdy je ještě možné pohybovat údy, ty pak zůstanou v nastavené poloze. Říká tomu manipulace mrtvol. Mrtvoly si pak Jack schovává jako suvenýry ve sklepení pod betonovou budovou v nejmenovaném městě. Jezdí tu sice americká auta, ale exteriéry vypadají evropsky. Von Trier patrně zcela záměrně nechce, aby jeho film vypadal příliš „americky“. Sadistický neurotik Jack rád mění identity, vystupuje jednou jako pojišťovák, jindy jako hajný. Jeho cílem je postavit mimořádně dokonalý dům u jezera, ale při stavbě domu chybí jakékoli inženýrské sítě, což je chyba, kterou lze u režiséra razance Von Triera těžko tolerovat. Leda bychom přijali, že si z nás režisér dělá legraci a myslí si, že elektřina se šíří vzduchem. Druhá část filmu je zcela jiná – hollywoodsky mohutná a působivá – Jack se dostává do žhoucího podsvětí. V tuhle chvíli se divák opravdu chtě nechtě zamyslí na prchavostí a smyslem života. Vyvrcholení filmu má sílu i myšlenku.

Citace různých zabíjecích zařízení včetně bombardéru JU-87 Stuka, kterou nacisté využívali mj. při operaci Blitzkrieg a k zastrašování nepřátel, je ve filmu sporná. Je těžko najít nějaké vodítko, proč jsou tyto symboly ve filmu vůbec použity. Osobně považuji za působivější morbidní citace v soutěžním filmu Kniha obrazů klasika francouzského filmu Jeana-Luca Godarda, kde je aspoň cítit vztah autora k vražednickým videím Islámského státu. V případě Triera není cítit nic. Je to pustá videohra o mučení a smrti, která by ráda byla stylově jiná než klasická detektivka, ale schází k tomu tvůrčí síla. Zdá se, že Jack by měl ve vizi autora nést na ramenou bolest lidstva a trpět za ní, nicméně obdiv k vraždění jako způsobu existence je příliš očividný.

Konec konců je smutnou realitou, že filmy letošního festivalu v Cannes ukázaly tolik ozbrojenců a zbraní, že na některých projekcích měl divák dojem, že se nachází v době těsně před vypuknutím války. Trierovy zbraně však bohužel patřily k těm s nejmenší ráží. Jeho film je možné považovat za zabijáckou hru nebo spíše za perverzi, možná inteligentní perverzi.

Čtěte také: Miloš Forman se v Praze dočká svého náměstí, rozhodli radní

V Týdeníku Echo a na EchoPrime se dozvíte více, získáte je zde.