Hrdinství nevylučuje lidské slabosti, říká režisér Strach k filmu Operace Silver A

OPERACE ANTHROPOID VE FILMU

Hrdinství nevylučuje lidské slabosti, říká režisér Strach k filmu Operace Silver A
S režisérem Jiřím Strachem na festivalu dokumentárních filmů s historickou tématikou Nezlomní a obětovaní, který pořádá Muzeum paměti XX. století. Foto: Archiv Muzea paměti XX. století.
2
Domov

Veronika Bendová

Hlavním tématem letošního ročníku festivalu dokumentárních filmů o XX. století Nezlomní a obětování je Operace Anthropoid ve filmu. Vyzpovídali jsme režiséra Jiřího Stracha o filmu Operace Silver A, o rozdílech mezi realitou života a filmu, o skvělé pardubické DNA i o tom, že hrdinství nevylučuje lidské slabosti.

Během festivalu Nezlomní a obětovaní poběží také Váš dvoudílný snímek Operace Silver A z roku 2007. Pamatujete si ještě, kdy a při jaké příležitosti vznikl nápad natočit film na tohle téma?

S nápadem přišel Josef Konáš, manžel scenáristky Lucie Konášové. On má veliký zájem i znalosti o protektorátní historii. Prohrabal se archivy, scházel se s odbornými poradci, a když oprášil celou tu pardubickou historii kolem Silver A, sedli s Luckou a napsali tento skvostný scénář. Je třeba říci, že až na pár drobností, které jsme museli poupravit – kupříkladu kvůli zbouranému hotelu Veselka – nebylo třeba ve scénáři měnit ani čárku. Vynikající scény, živé dialogy, jasné a lidsky uchopitelné charaktery postav. Bylo tam všechno: emoce, napětí, radost mládí i tragédie života. Takový scénář se člověku dostane do ruky třeba jen jednou za život. Rád se tím filmem chlubím, řadím ho mezi nejlepší, co jsem kdy natočil. Ne-li vůbec nejlepší.

Jiří Strach (*1973) je český filmový a televizní režisér. Začínal jako herec, k režírování ho přivedlo setkání se Zdeňkem Sirovým. V roce 1999 absolvoval obor režie na FAMU. Ačkoli jeho nejpopulárnějším titulem je laskavý pohádkový film Anděl Páně, těžiště jeho práce leží především v televizní tvorbě, ve které inklinuje k tajemným, temným či dílem mystickým tématům. Je podepsán například pod televizními snímky Vůně vanilky, Šťastný smolař, Santiniho jazyk, Klec a také řadou seriálů: Ďáblova lest, Ztracená brána, nebo Labyrint. Natočil také několik dokumentů, především portrétů osobností uměleckého i náboženského života.

Označujete film jako „volnou rekonstrukci skutečných událostí“. U takto ikonické události novodobých dějin musí být relativně těžké vměstnat do podoby uceleného scénáře skutečnou historii, která je sice často dramatická, ale jaksi nepředvídatelně, nebo se v ní odehrávají z hlediska filmové dramaturgie a diváckého očekávání „nepravděpodobné“ zvraty. Jak často jste se ocital jako režisér se scénáristy v situaci, kdy jste museli volit mezi historickou pravdivostí a požadavky filmového příběhu?

Ona to samozřejmě není věrná či dokumentární rekonstrukce. To ani nejde. Jak jsem zmínil, Veselka již nestojí – musíte točit jinde. Nebo závěrečná poprava, která se odehrávala v pardubickém zámečku. Údajně je stříleli po dvou, pak písek pečlivě uhrabali, aby nebyl od krve, a přivedli další dva. To je tak blbé a nefilmové, že jsme si dovolili licenci nahnáním do jakéhosi tunelu. Nebo zabití Potůčka (výsadkář-radista ze skupiny Silver A – pozn. redakce) českým četníkem – zastřelil ho ve spánku. Samozřejmě filmu víc sluší akční útěk lesem. Ale jinak to až tak volná rekonstrukce není, velmi jsme dbali na to, abychom především v oněch vztahových a příběhových rovinách ctili svědectví Václava Krupky, který díky Haně Krupkové přežil a dožil se až do devadesátých let.

Zmíněná Hana Krupková a její přítelkyně Táňa  jsou mladé ženy, které bychom si asi na první pohled jako hrdinky odbojového dramatu nepředstavovali: v expozici příběhu je vidíme, jak se malují a fotí pro časopis Kinorevue, a vypadá to, že jejich největší starostí je kvalita kávových náhražek v kavárnách, provinční nuda v Pardubicích nebo nedostatek dámského galanterního zboží; i při samotném zapojení do vysoce rizikové a nebezpečné činnosti jako by je pobízela spíš nuda bezdětných novomanželek, než nějaké hlubší důvody. Bylo tohle podle skutečnosti, nebo bylo záměrem ukázat, že do soukolí gestapa se mohl dostat opravdu každý?

Je třeba vědět, že to byli relativně mladí lidé. A ti si málokdy uvědomují rizika, vrhají se do věcí po hlavě, bojují vášnivě. Kdo jsem já, abych dělal nějaké soudy, ale domnívám se, že motivací byl jistý koktejl vlastenectví, nedostatečného odhadu, kam až věci mohou zajít, a taky touhy po dobrodružství v té nudné protektorátní šedi. A to vše akcelerováno hrdinou Bartošem, který jako nějaký Rambo skočil z letadla na padáku s pistolemi, a to má přece sexappeal! Když to porovnáte se svým manželem, kterého nacisté svlékli z uniformy a udělali z něj kancelářskou krysu… Já se těm holkám ani nedivím, jejich motivace byly naprosto srozumitelné a lidsky uchopitelné, a když si sám sebe představím na jejich místě, asi bych se choval úplně stejně. Ale vlastně máte pravdu – do soukolí gestapa se mohl dostat úplně každý. Snad jen kromě kolaborantů, konfidentů a udavačů. I těch bylo bohužel dost.

Udavačů se měl bát i velitel skupiny Silver A Alfréd Bartoš, zvaný Freda. On se ale ve filmu chová na pohled velmi lehkomyslně a s konspirací si nedělá až zas tak velkou hlavu, ačkoli ho v domovském městě může kdekdo poznat. Pokud vím, proti jeho ztvárnění ve filmu protestovali i někteří historici. Zakládal se tento motiv na skutečnosti?

Jistěže Bartoš se snažil ze začátku dodržovat pravidla konspirace. Problém byl ale v tom, že lidé, jejichž adresy dostal v Londýně, už byli většinou dávno pozatýkaní. Nezbylo mu nic jiného než jít k lidem, které znal. Tedy do Pardubic. A tam měl nosit nalepený knír? Beztak by ho všichni poznali. Nemělo by to smysl. Zpráva, že se Freda vrátil z Londýna, se rozkřikla po městě rychlostí blesku. Věděli to všichni. A víte, co je geniální? Nikdo ho neudal. To svědčí o skvělé pardubické DNA a potomci tamějších obyvatel mohou být právem hrdi na své předky. To je skutečně nevídané!
Na druhou stranu, gestapo poté našlo nějaký Bartošův notýsek a v něm byly kontakty na mnohé odbojáře. Gestapo mělo tedy zatýkání poměrně usnadněno. Bartošova chyba? Porušení pravidel konspirace? Možná. Ono je to jedno, Čurda by to beztak všechno naprášil. Těžko to dnes soudit.
Mě ale bavilo ukázat Bartoše jako člověka, který se přes všechny chyby a neřesti může stát hrdinou. Navždy se dobře zapsat do dějin národa. I svatí chybovali, hřešili – a dnes jsou na oltářích. Jenom Bůh nechybuje. Lidé ano.
V tomto rozměru je mi Bartoš mnohem sympatičtější, bližší, pochopitelnější. Není to nějaký superhrdina. Je to člověk jako každý z nás, občas chybující. A stejně tak každý z nás může vykonat něco záslužného pro vlast, když si o to dějiny řeknou. Anebo zaleze za pec. A Bartoš rozhodně za pec nezalezl. Náš film jeho hrdinství ani na vteřinu nezpochybňuje. Naopak.

Bylo těžké najít šedesát let od konce války vhodné lokace, které by dobře fungovaly jako protektorátní kulisa? Vzpomenete si ještě, kde všude se vlastně natáčelo?

Kde to šlo, snažili jsme se ctít i ta konkrétní místa. Mít hollywoodský rozpočet, možná bych si za Barrandovem na pozemku nechal znovu postavit i tu Veselku. Ale točili jsme za veřejnoprávní rozpočet ČT, takže dva díly stály patnáct, možná sedmnáct milionů. Je potřeba ale říct, že velmi nám pomohla pardubická radnice. Tehdejší vedení města se nám maximálně snažilo vyjít vstříc. Dokonce nechali vydláždit ulici z náměstí k zámečku o rok dřív, než měli v plánu.

Festival dokumentárních filmů s historickou tématikou Nezlomní a obětovaní pořádá Muzeum paměti XX. století. Po projekcích jednotlivých filmů budou připraveny diskuze s českými i zahraničními historiky a dokumentaristy. Hlavním tématem letošního ročníku, který startuje v pondělí 7. listopadu, je operace Anthropoid ve filmu.

Závěr filmu je po tom prvorepublikovém závětří a melodramatické zápletce skutečně mrazivý a učí člověka nesoudit druhé a chápat, pod jakým tlakem se lidé při svých rozhodnutích nalézali. Přemýšlel jste někdy v souvislosti s filmem vy sám, jak byste se zachoval, kdybyste byl v situaci hlavní hrdinky Hany, kterou představuje Klára Issová?

Na to přesně platí ono biblické: Nesuďte, abyste nebyli souzeni. Přemýšlel jsem o tom pochopitelně mnohokrát. A čestná odpověď je, že nevím. Rozhodnout se, že půjdu dobrovolně pod gilotinu, když existuje možnost, jak si zachránit život. Opravdu nevím. Tuhle otázku si každý musí odpovědět sám ve svém srdci. A náš film právě tuhle otázku klade. Jedinou odpovědí snad může být poděkování Pánubohu či osudu, jak už to kdo nazve, že naši generaci dějiny nedovedly do situace, že bychom před takové rozhodování byli sami postaveni. Kéž už se takové šílené doby plné nenávisti nikdy nevrátí.

A otázka na závěr: existuje nějaká událost v české historii, o které byste si přál natočit film?

Jéjé! Těch je! Mám před sebou dva scénáře – Smrt svatého Vojtěcha od Vladimíra Körnera a Svatého Václava z pera Evy Kantůrkové. Ale ty rozpočty jsou tak nedostupné a nereálné, že natočit opravdu dobrou a kvalitní dobovku bude čím dál složitější. Mám i krásný námět z doby porudolfinské. Bavilo by mě natočit cokoli o Jiříkovi z Poděbrad. Moc bych přál České televizi, aby i nadále mohla kvalitně vyrábět hodnotné věci. A ty už dnes nepůjdou s koncesionářským poplatkem z roku 2005. Je třeba začít vést vážnou seriózní debatu, jak to zařídit, aby Česká televize byla v dobré kondici i do budoucna.

Podrobný program festivalu naleznete zde:

https://www.muzeum20stoleti.cz/program-festivalu-2022/

Foto: Festival Nezlomní a obětaví