2 komentář

Bohatí vědí, jaké je to bojovat

komentář

Kdo bojuje ve válkách? Je to chudina naverbovaná za vidinu teplého jídla, aby vedla války boháčů? To vyplývá z nedávného tweetu amerického senátora a prezidentského kandidáta Bernieho Sanderse. „Jsou to chlapci z dělnické třídy, kdo bude muset bojovat a umírat v novém katastrofálním konfliktu na Středním východě – ne děti miliardářů.“ Podobně se vyjádřila hvězda progresivního křídla Demokratické strany Alexandria Ocasiová-Cortezová (AOC). „Válka je také třídní konflikt. Bohatí a mocní, kteří zahajují války, se vyhýbají důsledkům svých rozhodnutí. Nejsou to jejich děti, kdo je posílán do chřtánu násilí,“ tweetovala. Oba tak reagovali na vzrůstající napětí po zabití íránského generála Kásima Sulejmáního na rozkaz prezidenta Donalda Trumpa. S tím souvisí i nová kniha myslitele Nassima Nicholase Taleba Skin in the Game. V ní autor kritizuje chování elit, které jsou ale izolovány od důsledků svého chování, ať se již jedná o spekulanty, kteří spustí finanční krizi, ale dostanou zlatý padák, nebo zahraničněpolitické jestřáby, kteří nemusí bojovat ve vyvolaných válkách.

Představa, že generálové sedící v týlu posílají kanonfutr proti kulometům, je celkem ve společnosti zažitá. Přitom nikdy nebyla úplně pravdivá. Úspěšní vysocí důstojníci vždy bojovali v předních liniích. Mnoho Napoleonových maršálů bylo známo až svou sebevražednou statečností. Dva z nich zemřeli v boji. Sám Bonaparte, tehdy ještě jako pouhý generál, osobně vedl útok přes most v bitvě u Arcole. Někdy mohla být statečnost generálů spíše na škodu. Smrt či zajetí geniálního stratéga mohlo být horší než ztráta několika divizí. Velitel Konfederace Robert Lee musel být odtažen svými důstojníky, když Sever prorazil bojovou linii a Lee osobně odmítal ustoupit.

Mocní však nebyli ušetřeni důsledků svého chování ani v době, kdy již přítomnost velitelů nebyla na frontě přímo potřeba. Dobře je to vidět na první světové válce. Francouzi se ze začátku řídili šílenou doktrínou, že k vítězství stačí dostatečný elán. Vysocí velitelé často vedli útoky osobně. V prvních měsících války zemřelo 40 francouzských generálů.

Ještě lépe to vystihuje britský příklad. Následky války ve vyšších třídách byly děsivé. Jejich příslušníci často považovali za svou povinnost sloužit a hromadně rukovali. Podle třídního systému se z nich stávali nižší důstojníci, což byla asi nejnebezpečnější funkce. Očekávalo se od nich, že povedou útok příkladem, často jejich výzbrojí byl jen revolver a důstojnická hůlka. Jejich uniforma je odlišovala od řadových vojáků, a byli tak vítaným cílem pro ostřelovače. Výsledkem bylo, že z řadových vojáků padlo 12 %, důstojníků 17 %. Internátní škola Eton, tento symbol britského třídního systému a přípravka elity, ztratila 1000 bývalých žáků, 20 % všech, co sloužilo. Premiér Herbert Asquith, který Británii do války zatáhl, ztratil syna, budoucí premiér Andrew Bonar Law dva. Anthony Eden, který byl premiérem v letech 1955–1957, přišel o dva bratry. Životopisec Winstona Churchilla Andrew Roberts poznamenává, že v jeho okolí nejvyšší smetánky nebyl snad nikdo, kdo by neztratil někoho blízkého ve válce. Sám Churchill se jako člen kabinetu účastnil bitvy o Antverpy, a když z něj rezignoval dobrovolně, odjel na západní frontu, kde strávil tři a půl měsíce pod neustálým německým bombardováním.

Druhá světová války byla vedena již jiným způsobem a ztráty ve velení nebyly tak děsivé, ale i tak se lidé ve vysokých pozicích nebezpečí nevyhnuli. Například Churchillův syn Randolph se dobrovolně přihlásil do nově vzniklých jednotek SAS. Americký generál Douglas MacArthur proslul tím, že navštěvoval zákopy svých mužů během dělostřelecké palby a neobtěžoval se krýt. Velitel japonského námořnictva admirál Isoroku Jamamoto byl sestřelen americkými stíhačkami.

Všechny tyto příklady ukazují, že účast vedoucí elity na způsobených utrpeních nemusí znamenat, že se jim budou chtít vyhnout.

I dnešní vůdci jsou si vědomi svých následků a jsou jimi konfrontováni. George Bush pravidelně navštěvoval zraněné v nemocnicích. Možná nejpůsobivější a nejopravdovější projev Trumpa byl ten, který pronesl po rozhodnutí nepomstít se po sestřelení amerického dronu Íránem. Na něm emotivně vyprávěl o návštěvách letecké základny Andrews u Washingtonu, kam přilétávají letadla s rakvemi amerických vojáků. Pro Trumpa to byl evidentně silný zážitek.

Problém „nekonečných válek“ proti teroru tak není odtržení vedoucích politiků, ale odtržení většinového obyvatelstva. Dobře je to vidět na takzvaných Afghanistan Papers, které zveřejnil v prosinci deník Washington Post. Ty dokumentují, že situace je mnohem horší, než americké vlády dávaly najevo a že v podstatě dvacet let lakovaly vše narůžovo. Přesto skandální odhalení vyšumělo do ztracena. Přitom podobné dokumenty, známé jako Pentagon Papers, povzbudily protesty proti válce ve Vietnamu, které nakonec vedly k jejímu ukončení. Komentátor New York Times Ross Douthat uvádí dva důvody, proč tomu tak je. Za prvé americké ztráty v Afghánistánu jsou relativně malé. Za nějakých 18 válčení tam zemřelo „jen“ něco přes 2400 Američanů. Ve Vietnamu to bylo přes 58 tisíc za 19 let. Z toho drtivá většina mezi lety 1966 a 1972. Druhým důvodem je fakt, že v Afghánistánu bojuje čistě profesionální armáda. Ve Vietnamu hrála velkou roli povinná vojna, tedy teoreticky jakýkoliv mladý Američan se mohl ocitnout mezi Vietcongem. To u Afghánistánu neplatí. Od následků je tak společnost izolována.

Proto nelze očekávat brzké americké stažení z Blízkého východu, politiky k tomu nic netlačí a americké zájmy v regionu jsou příliš velké. Zároveň však nejspíše můžeme vyloučit útok na Írán. Trump si ho nepřeje. Proto volí výhrůžky na Twitteru a mířené likvidování nepřátel. Je si vědom toho, jak by vypadala alternativa.

Týdeník Echo

od 1099 Kč

Tištěný Týdeník Echo věnuje velkou pozornost politickým a společenským událostem, historii, literatuře, filmu a kultuře obecně.

Více info

EchoPrime

od 249 Kč

Vychutnejte si přístup k prémiovému obsahu určenému pouze předplatitelům, který nemá na českém internetu obdoby

Více info