Exekuce se staly celospolečenským problémem po druhém vítězství Zemana, říká advokát

Justice by měla vést poskytovatele úvěrů k důslednému zkoumání toho, zda budoucí dlužník nebude mít zjevný problém splatit svůj úvěr. Přelomové rozhodnutí Ústavního soudu pomůže řadě lidem od exekucí. „Soudy budou mít do budoucna v ruce silný argument vůči úvěrovým společnostem,“ řekl v rozhovoru pro Echo24 advokát Petr Němec. Lidé v exekucích podle něj již nejsou společností ostrakizováni jako dříve. Problém exekucí se stal celospolečenským tématem, čemuž paradoxně dopomohlo loňské znovuzvolení prezidenta Miloše Zemana. Němec zároveň upozornil na možné riziko růstu extrémismu v nejchudších oblastech země, kde žije mnoho lidí s exekucemi.

Ústavní soud minulý týden rozhodl na základě případu vašeho klienta o tom, že justice by měla vést poskytovatele úvěrů k důslednému zkoumání toho, zda budoucí dlužník nebude mít zjevný problém splatit svůj úvěr. O jaký případ šlo? 

Šlo o půjčku od společnosti Profi Credit, kterou si bral můj klient. Byla celkem malá, nějakých 15 tisíc, s tím že poplatek za to byl 13 tisíc, úroky tak vycházely na nějakých 98 %. Klient se ale dostal do problémů a přestal dluh splácet, přišla exekuce a samozřejmě to narostlo o sankce, úroky, až se z toho stala pohledávka kolem 150 tisíc.

My máme několik druhů argumentace, kterou exekuce zastavujeme. Okresní soud v Mostě nám vyhověl. Pan soudce si na tom dal záležet. Rozhodnutí soudu prvního stupně mělo nějakých 15-20 skutečně precizně zpracovaných stran odůvodnění. Některé naše námitky uznal, některé neuznal. Protistrana se odvolala, ale tady to začíná být zajímavé, protože krajský soud v Ústí nad Labem zastavení exekuce zamítl. Dovolání nebylo možné, tak jsme se obrátili přímo na Ústavní soud.

Proč si Ústavní soud vybral právě úvěruschopnost?

Ústavní soud se z naší stížnosti zaměřil jen na posouzení úvěruschopnosti. Ten výsledek není upřímně ani tak naše zásluha, jako spíše snaha Ústavního soudu vyjádřit se k téhle problematice, aby sjednotil rozhodování soudů a směřoval vývoj justice. Nález Ústavního soudu má v justici velkou pozornost. Mám zprávy, že na některých soudech probíhají porady k sjednocení rozhodovací praxe v souvislosti s tímhle nálezem. Soudy budou mít do budoucna v ruce silný argument vůči úvěrovým společnostem.

Rozhodnutí je zásadní. My se totiž vždy hádáme s Profi Credit a dalšími společnostmi, že úvěruschopnost dostatečně neposuzují a klientům dají úrok třeba 90 % nebo klidně i 150 %. Říkáme, že jde o nemravný úrok, oni zase argumentují tím, že ten úrok je vysoký, protože ten klient je rizikový. Já jim tedy říkám, že v takovém případě jim ten úvěr tedy neměli vůbec dávat, jelikož nemá úvěruschopnost.

V takových případech asi musí věřitelé tušit, že jim to klienti nemohou nikdy splatit, ne?

V případě mého klienta šlo o menší půjčku, ale na druhou stranu to byl invalidní důchodce. Lze tedy předpokládat, že když bude mít finanční problém, tak peníze nesežene. Šlo proto o celkem důležitý vzkaz Ústavního soudu, který řekl, že je jedno, zda je tahle povinnost v zákoně, nebo není. Ona se tam sice v roce 2013 dostala, ale v novější úpravě je trochu mírnější. U soudního dvoru EU ale běží předběžná otázka z okresního soudu v Ostravě, jestli náhodou tahle nová úprava neodporuje evropskému právu.

Kvůli zmírnění zákona?

Když se to dostalo do zákona, fungovalo to způsobem, že se jednalo o absolutní neplatnost, což znamená, že když přišel ten spor k soudu, tak soudce z úřední povinnosti sám od sebe musel prozkoumat, jestli věřitel prověřil úvěruschopnost, nebo ne. Rovněž nefungovala promlčecí doba. Nový Pelikánův zákon dával relativní neplatnost, s promlčecí dobou 3 let. To znamená, že soud nemá úřední povinnost to zkoumat. Člověk to tedy musí sám včas namítnout. To dalo věřitelům prostor k obcházení.

Ta úvěruschopnost je ale obecná povinnost, která nemusí být v zákoně. Je to přeci logické – dám peníze jen někomu, o kom si myslím, že je může vrátit.

Považujete rozhodnutí Ústavního soudu za průlom?

Určitě. Pomáhá nám to i v dalších sporech. Je to opravdu velká věc, protože to dopadá i na ty starší případy a na úvěrové společnosti. Zásadní je, že Ústavní soud řekl, že to má vliv na exekuci, která by měla být zastavena. Soudy nemají poskytovat ochranu takovému jednání věřitelů. Námitka se má dnes uplatnit v nalézacím řízení, v exekuci už je vždy pozdě. Nález však říká, že to může mít vliv i na exekuci. A nerozlišuje to, jestli to je exekuce podle rozhodčího nálezu, notářského zápisu nebo rozsudku.

Úvěrové společnosti tedy budou muset začít více přemýšlet nad tím, komu poskytnou svůj úvěr?

Určitě budou muset začít víc přemýšlet, protože soudy na to teď budou mít papír a mohou říct: 'Proč jste mu půjčili? Jak jste si ověřili jeho příjmy? Výdaje? Neověřili jste si výdaje? Tak smůla.' To je zrovna případ Profi Creditu. Oni dokládají, že posoudili úvěruschopnost – nechají si od člověka předložit pracovní smlouvu a výpis z účtu. Jenže na tom výpisu je všechno překryté, kromě toho, jak mu tam přichází výplata.

Lze chování úvěrových společností nazývat lichvářstvím?

Právně ne, protože to neprokážete. V právním jazyce se tomu říká smlouva příčící se dobrým mravům, aby to však byla lichva, tak by muselo být prokázáno zneužití něčí tísně, rozumové slabosti atd. Mám případ jedné klientky, které umřela maminka, před tím manžel, byla v silných depresích. V takovém stavu si jí vytipovali a připravili o dům. S depresemi ale nešla k doktorovi, takže bychom s tím u soudu neuspěli. Klienti často tyhle věci říkají, ale my se toho nemáme jak chytnout. 

Podobnými případy se zabýváte přibližně pět let, nastal od té doby v problematice nějaký posun?

Posun je, ať už v rámci justice, pohlížení na tyto případy. Určitě však proběhl velký společenský vývoj, zvlášť po druhém vítězství Zemana se exekuce začaly hodně řešit. Téma zvedali politici napříč všemi stranami. Je tedy vidět značný přelom společenského vnímání. Zpočátku tady byla taková mentalita 90. let – exekuce je chyba dlužníka, může si tedy sám za to, že nebude mít žádný život, přežijí jenom ti silnější. Teď už se to změnilo a vnímá se to jako celospolečenský problém.

Jaká je souvislost mezi zvolením Zemana a exekucemi?

Tam byla korelace mezi jeho vyššími výsledky v krajích, kde byl vyšší počet lidí v exekuci. Bylo by ovšem zavádějící tvrdit, že lidé v exekuci volili Zemana, protože ty analýzy to neukazují. Tihle lidé příliš nevolí, nezajímá je to. Zemana volili spíše sousedé lidí s exekucemi. Takovou analýzu měl ostatně zřejmě i Zeman, jelikož v předvolební debatě dvakrát zaútočil na lidi v exekucích.

Zemanův útok na zadlužené lidi jim tedy paradoxně pomohl?

Začalo se to řešit, když se ukázaly jeho výsledky v chudých krajích, což se nejdříve vykládalo tím, že ho tito lidé volí. Minimálně to však ukázalo, že v těch regionech existuje nějaký sociální problém, a proto tam padají na úrodnou půdu emotivnější, vyhrocenější názory a populismus. Nedávný průzkum ukázal, že lidé v exekucích mohou více tíhnout k Okamurovi a podobně, ale spíše jsou v politice pasivní. Korelace příklonu k populistickým stranám je především proto, že tito lidé mají nižší vzdělání, nebo nižší příjmy. Exekuce tomu vytváří podhoubí, ale k volbě populistů úplně nevedou.

Trápí mě především představa toho, že tyhle lidi dostane do ruky nějaký skutečný extrémista a nejenom takový podnikatel jako Okamura. Také jak dlouho může fungovat naše demokracie, když část společnosti na ní nebude aktivně participovat? To může fungovat, když je jich 5–10 %. Někdo kdo nesleduje politiku, má stále volební právo, pokud ho dostanete k volbám, tak ho tam nedostane na základě racionálních argumentů, ale na základě emocí. To je krásné podhoubí pro populisty.

Nepomohlo by v případě exekucí větší zaměření na finanční gramotnost?

Finanční gramotnost je téma samo o sobě. Osobně nemám rád, když se o něm mluví, protože nikdo vlastně neví, co to je a jak se to měří. Každý výzkum finanční gramotnosti je jiný a často tam jsou otázky na podnikání na kapitálových trzích atd. Takže my můžeme teoreticky zvednout finanční gramotnost a najednou deset lidí ze sta bude vědět, co to je komoditní burza. Na školení finanční gramotnosti si brousí zuby banky a úvěrové společnosti – dostaneme na to dotace a náš byznys to nijak neovlivní. Je to dlouhodobý proces, který musí začínat u školáků, a co jsem slyšel, tak ve škole se tomu učitelé snaží
věnovat. Otázkou zůstává, jak to učíme v rodinách, jaké dáváme dětem kapesné, jak je učíme hospodařit atd. Není to jen o školství.

Mě spíše zajímá právní gramotnost. Setkáváme se s tím, že lidé neumí číst ani platební rozkaz, neznají základní pojmy. Stačilo by lidi naučit, jak funguje justiční systém a že se nemusí bát a že jsou fáze, kdy je třeba být aktivní. Tím nemyslím, učit je psát podání na soud. Ale naučit je jen nebát se a vyhledat pomoc. Ať jsou aktivní. To by úplně stačilo. My vidíme lidi, kteří uzavírají ty smlouvy. Je to často problém toho, kolik si lidé v ČR v práci vydělají. Nemůžeme učit o finanční gramotnosti někoho, kdo když zaplatí nájem a jídlo, tak mu zbude tisícovka, nebo pět stovek. Když mají lidé nízké mzdy, tak jednodušeji spadnou do problémů. Stačí třeba onemocnět na dva měsíce. V tomto považuji současný vývoj růstu mezd asi za hlavní element, který může omezit zadlužování lidí. Pokud pracující člověk bude schopen na konci měsíce něco smysluplného naspořit, tak pak se vzdaluje propasti dluhů.

Čtěte také: Platit hudbu dvakrát? ANO a SPD chtějí osvobodit restaurace. Čirý populismus, říká OSA