„Prezident USA věděl, že invaze do ČSSR hrozí. Reagoval chabě, nezřetelně, vyhýbavě“

Podívám se na to ráno, odpověděl americký prezident Lyndon B. Johnson na sdělení sovětského velvyslance o chystané invazi pěti států Varšavské smlouvy do Československa v roce 1968. Výrok je zaznamenám v dokumentech amerického ministerstva zahraničí, které do češtiny před pěti lety přeložil a opatřil komentářem diplomat Tomáš Smetánka. Kniha Podívám se na to ráno vyšla v Edici Echo. „Zaujalo mě, jakou literární hodnotu mohou mít úřední dokumenty. Pro mě to představuje velmi čtivou věc, která svou zajímavostí není o nic menší než krásná literatura,“ řekl tehdy v rozhovoru pro Echo24 Tomáš Smetánka.

Svou knihu jste pojmenoval „Podívám se na to ráno“. Název se odvíjí od reakce amerického prezidenta na zprávu sovětského velvyslance o invazi do ČSSR. Co pro vás prezidentova reakce znamená?

Je šokující. To, jak tehdy americký prezident přijal zprávu o invazi, je opravdu překvapivé. Nemohla to pro něj být informace, na niž by nebyl připraven. Věděl, že invaze hrozí, ale zareagoval chabě, nezřetelně a vyhýbavě.

Co sovětskému velvyslanci odpověděl?

Bezprostřední reakce byla: Děkuji vám, že jste mi to řekl, podívám se na to s Ruskem (ministrem zahraničí USA Deanem Ruskem – pozn. red.) ráno a dáme vám vědět. Abychom byli féroví, dodejme, že se to tak neudálo, nepodíval se až ráno. Ať už z impulsu prezidenta nebo jeho okolí začala hned po odchodu sovětského velvyslance americká vláda jednat, byla svolána Národní bezpečnostní rada. Proč řekl, že se podívá až ráno, se můžeme jen dohadovat.

A jak měl podle vás zareagovat?

Představoval bych si, že když sovětský velvyslanec řekl, že invaze se konala na žádost československé vlády a aby byl zachován mír, prezident měl být připraven a vyjádřit nesouhlas a odpor. Což se nestalo. Velvyslanec byl týž, který v roce 1962 přišel Američanům sdělit, že SSSR nerozmisťuje žádné rakety na Kubě. Měli s ním tedy zkušenost z karibské krize, kdy je taky nepravdivě informoval. Ale zjevně k němu přistupoval prezident jako k důvěryhodnému poslu, s nímž si i lidsky rozuměl.

To také vyplývá z dokumentů?

Ano, z přepisu rozhovoru. Americký prezident hovořil s velvyslancem SSSR poměrně dlouho a část, kdy mu velvyslanec přečetl zprávu o invazi, tvoří asi tak pětinu celého rozhovoru. Zbytek se týká rodinných, osobních a dalších záležitostí. A navíc velvyslanci na konci vzdává Johnson kompliment.

Sám jste byl velvyslancem v Jordánsku, Číně, Jižní Koreji nebo Indonésii. Mají i dnes velvyslanci takové blízké vztahy s vrcholnými politiky?

Myslím, že to tak je. I ve věku znásobených komunikačních možností je tento osobní vztah a možnost věc prezentovat nejvyšším představitelům osobně zachována.

Jak vypadaly americko-sovětské vztahy krátce po okupaci?

Americké vládě šlo víc o jiné věci než o osud demokratizačních změn v Československu. Primárním zájmem bylo zachovat stabilitu v Evropě a pokud možno rozvíjet a zlepšovat vztahy s SSSR. Tomu se reakce USA přizpůsobila. Samozřejmě bychom si byli přáli, aby reakce byla ráznější. Americká vláda zareagovala v rámci OSN, zrušila Johnsonovu návštěvu v SSSR, jež se plánovala, a podnikla další drobné kroky, jako bylo třeba zrušení chystaného turné minnesotského orchestru po Sovětském svazu.

Ve vaší knize je i pasáž o tom, že se USA po invazi do Československa obávaly invaze do Rumunska. Opravdu to hrozilo?

Rumunsko sledovalo trochu nezávislejší zahraniční politiku a přepadení Československa se neúčastnilo. Možná proto Američané chvíli vážně pracovali s informací, že by mohla následovat invaze i do Rumunska, a dali na srozuměnou, že to nedopustí. Ale když ty dokumenty čtu, připadá mi, že to mohla být šikovná manipulace SSSR, vytvořit předstíranou hrozbu a pak jakoby ustoupit.

Zajímavý je taky záznam z května 1968, prakticky jediný, který navrhuje, jak možnému sovětskému vpádu do Československa předejít. Náměstek ministra zahraničí Eugene Rostow tehdy napsal memorandum, které začínalo konstatováním, že když USA nezabránily komunistickému puči v Československu v roce 1948, byla to jedna z nejvážnějších chyb poválečné zahraničí politiky. Kdybychom tomu zabránili, mohli bychom se vyhnout studené válce, domníval se Rostow a podobnou chybu by podle něj USA neměly opakovat. Nastínil tam několik kroků, které vypadají velmi racionálně a pro Sovětský svaz by znamenaly zřetelné varování. Na tomto dokumentu je poznámka druhého náměstka ministra: Nesouhlasím ani s analýzou, ani s doporučením. A pak je tam závěrečná poznámka ministra zahraničí. Já taky ne. Tím to spadlo pod stůl.

‚Jedna věta zůstala neodtajněná‘

V knize jsou publikovány dokumenty v češtině dosud nezveřejněné. Jak jste se k nim dostal?

Jsou odtajněné minimálně deset let. Já jsem si prohlížel veřejně přístupný soubor dokumentů o zahraniční politice USA a řekl si, že by bylo zajímavé se podívat na rok 1968. Zjistil jsem, že jsou tam věci obecně neznámé, které u nás nevyšly, a rozhodl jsem se je tedy publikovat. Snad jen jeden dokument vyšel v roce 1996 ve sborníku dokumentů k mezinárodním souvislostem pražského jara.

V dokumentech k invazi do Československa nicméně zůstala jedna neodtajněná věta. Proč?

Myslím, že se to týká potvrzení informací o invazi, tedy že jde o utajení zdroje jedné informace. Zdroj je zřejmě stále identifikovatelný.

Jaký mají dokumenty původ? Jde o stenografické záznamy, jaké známe třeba ze zasedání parlamentu?

Je to různé a i díky tomu je celý soubor velmi zajímavý. Jsou to záznamy rozhovorů, které napsali jejich účastníci. Jako když americký náměstek ministra zahraničí obědval s československým velvyslancem a potom z toho napsal záznam toho, co probírali. Pak jsou tam přepisy rozhovorů, například mezi velvyslancem a prezidentem, z magnetofonového záznamu. A to jsou ty nejzábavnější, zachováno je totiž vše, i hlouposti, které padly. Zaujalo mě, jakou literární hodnotu mohou mít úřední dokumenty. Pro mě to představuje velmi čtivou věc, která svou zajímavostí není o nic menší než krásná literatura.

Knihu Podívám se na to ráno si můžete objednat zde.