V Putinově hlavě. Odkud čerpá ruský prezident

„Stárnoucí duše se stává konzervativnější. Co vy na to?“ zeptal se v únoru 2000 student univerzity v Irkutsku ruského prezidenta Vladimira Putina. Putin nevyužil příležitost k tomu, aby se zamyslel nad konzervativním světonázorem. Snad jej příliš vylekala zmínka o stárnutí a tehdy osmačtyřicetiletý prezident a judista odpověděl: „Ubezpečuji vás, že se cítím mladý. Svůj věk nevnímám.“ Odmítl tím i konzervatismus, s nímž bude později spojován?

Jisté je, že při jiných příležitostech odložil filozofickou a světonázorovou zdrženlivost. Když téhož roku přednesl v Německému spolkovému sněmu proslov, přihlásil se v dokonalé němčině k velikosti evropské filozofické tradice, obzvlášť té vyrůstající ze svobody a humanity. Na Němcích si cení, že se „ani v nejhorších dobách, ano, ani v těžkých letech Hitlerovy tyranie“ nepodařilo „uhasit ducha svobody a humanismu, jehož základy položili Lessing a Wilhelm von Humboldt“. Německé zákonodárce i občany ujišťuje, že „v naší zemi chováme památku antifašistických hrdinů ve zvláštní úctě“. Právě proto, že osvícení Evropané se mohou na Rusko spolehnout, bude možné Kantův vznešený ideál věčného míru konečně uskutečnit.

„Liberální Putin“ nultých let se opírá nejen o Kantův humanismus. Andrej Illarionov, v předmětné době Putinův hlavní ekonomický poradce, připomíná, že liberálních momentů bylo víc: Putin například jednoznačně odmítl socialistický experiment a vůči globálnímu kapitalismu neviděl alternativu.

Přesto by bylo chybou označovat tehdejšího Putina za liberálně smýšlejícího člověka. Illarionov rovněž podotýká, že ihned po nástupu do prezidentské funkce vydal rozkaz k vyprovokování bombových výbuchů v Dagestánu, které byly svedeny na Čečence. Ani s ovládnutím důležitých médií nijak neotálel. A zatímco na Západě zdůrazňoval, že v jeho pracovně visí obraz osvíceného cara Petra I., v Číně ujišťoval, že obraz dávno sundal. Jinými slovy, míra liberálnosti se odvíjela od prezidentovy geografické polohy.

Strategicky si Putin počínal i v navazování na ruskou filozofickou tradici. Z důvodů, které zazněly i v proslovu z roku 2000, je přesvědčen, že kulturu ignorovat nelze. O opravdovosti Putinova zájmu o Kanta lze pochybovat, ale kulturu Putin nejen nepovažuje za okrajovou, spíš se mu jeví jako stěžejní prostor mobilizace. Státy sestávají z prostoru a lidí, ale podstatnou měrou rovněž z idejí, příběhů a duchovních proudů – ovládnout prostor bez duchovnosti je nestrategické.

Jeho přesvědčení, že jen hlupák ignoruje kulturu, dosvědčuje novoroční dárek spolupracovníkům a vysokým státním úředníkům: ti v lednu 2014 obdrželi od prezidentské kanceláře balíček knih: Naše úkoly od Ivana Iljina, Filozofie nerovnosti od Nikolaje Berďajeva a Ospravedlnění dobra od Vladimira Solovjova. Zajímavý je především první zmíněný, Ivan Iljin (1883–1954), na kterého se Putin ve svých proslovech odvolává od roku 2005.

Celý esej Terezy Matějčkové „Čtenář Putin“ si můžete přečíst na ECHOPRIME nebo v tištěném vydání Týdeníku Echo. Týdeník Echo si můžete předplatit již od 249 korun za měsíc zde.