Týdeník Echo: Strach ze sucha. Nepromarnily školy čas? Přestanou se Francouzi líbat?
TÝDENÍK ECHO
2
Fotografie na obálce nového čísla Týdeníku Echo ukazuje krajinu zasaženou suchem. Patří k analytickému článku Petra Holuba nazvanému Nebude-li pršet... Otázku, co víme, respektive nevíme o severokorejském režimu, si v souvislosti s nedávnými spekulacemi o smrti vůdce Kima položil Ondřej Šmigol.
Jak české školy obstály v čase pandemie, kdy žáci i učitelé zůstali doma a hledali nové formy vyučování? Kritický text Lenky Zlámalové otvírá nutnou debatu na toto téma. A debatu skutečnou, vedenou ovšem na dálku, připravil Jiří Peňás s Čechy prožívajícími koronavirovou dobu v různých evropských zemích: Španělsku, Francii, Belgii, Německu, Rakousku. V čísle jsou autorsky zastoupeni i Daniel Kaiser, Ondřej Štindl, Martin Weiss a další.
„Platnost tvrzení, že stávající suchá epizoda je nejhorší za 500 let, nemůže hlavní pracoviště tuzemských meteorologů potvrdit ani vyvrátit,“ tvrdí Petr Holub a cituje hydrologa Jana Daňhelku z Českého hydrometeorologického ústavu: Nemáme k dispozici konkrétní podklady, z nichž zpráva vychází. Získat taková data za posledních 500 let ani není možné. Aktuální sucho proto lze věrohodně porovnávat s obdobím, kdy je k dispozici většina potřebných údajů. Od počátku dvacátého století se evidují srážky nebo průtok v řekách, stav podzemních vod až posledních padesát let. Je možné tvrdit, že stávající epizoda sucha patří mezi zcela výjimečné epizody, přiřazení doby opakování je však z našeho pohledu zatíženo velkou nejistotou.“
„Už od poloviny března žijeme v nouzovém stavu,“ připomíná Lenka Zlámalová. „Přirozenou snahou škol i úředníků za školy zodpovědných ale mělo být, aby se učilo, co nejvíc to jde. Aby děti ten čas, kdy stejně nemohly v karanténě pořádně nikam chodit, nepromarnily. Bylo by zajímavé vědět, kolik těch učitelů, jimž se děti z jejich tříd nehlásily, zvedlo telefon a zavolalo rodičům, proč se to stalo. Kolik se zeptalo, jestli něco nepotřebují, a v případě nezájmu naopak tlačili na to, aby se děti učily aspoň nějak. Řada rodičů, kteří se o výuku svých dětí zajímali, ale naopak narážela na značnou pasivitu třídních učitelů. A to i na školách, které mají pověst, že jsou kvalitní.“
Není vysoký počet úmrtí na COVID-19 ve Francii ovlivněn i tamějším vyšším věkem dožití? ptá se Jiří Peňás a Magdaléna Platzová mu z Lyonu odpovídá: „Faktor věku je možná důležitý, ve Francii je průměrný věk dožití taky dost vysoký, asi 82 až 85 let. Ale jako vysvětlení to úplně nesedí, protože nejvíc obětí je na severu a lidé, co se dožívají vysokého věku, jsou spíš na jihu, ale ten moc zasažen není. Možná v tom hraje roli to francouzské líbání, ten jejich přátelský bise. Tady už jela epidemie, a lidé se ještě na potkání líbali, člověk se tomu musel bránit. Možná se to teď Francouzi odnaučí.“
