Je někdo tam uvnitř? Co ukazuje a neukazuje komediální speciál jednoho z prvních youtuberů

ECHOPRIME

Je někdo tam uvnitř? Co ukazuje a neukazuje komediální speciál jednoho z prvních youtuberů
Bo Burnham je pro ztvárnění on-line života výborně disponován. Foto: Netflix
Týdeník

Ondřej Štindl

Dá se čekat, že s postupně odcházející (doufejme) pandemií bude publikum vystavováno značnému množství koronavirového „artu“, to by taky bylo, aby se tahle nečekaná a nějakým způsobem skutečně mimořádná zkušenost – navíc globálně sdílená – nedočkala mnohého zpracování. A zdá se, že se už objevilo první pandemické mistrovské dílo. Je za něj označován komediální speciál Bo Burnham: Uvnitř, streamovaný na Netflixu. Skutečně je to pozoruhodné dílo, ledacos vypovídající o atmosféře doby, jejím duchu. Jeden by se jistě mohl ptát, jak moc je ta výpověď záměrná, jestli svou sílu nezískala nějakým bezděčným způsobem, jestli americký komik a režisér Bo Burnham ve snaze vyprávět o něčem jiném nevyjádřil jaksi mimochodem a nevědomky něco podstatného o povaze takového snažení obecně a taky o sobě – jako individuu i příslušníkovi své generace (Burnham je ročník 1990).

I s tou dobovou příznačností to může být složitější. Na první pohled je samozřejmě zjevná – komik, který během pandemie žije sám ve svém domě a prakticky z něj nevychází, natáčí svůj komediální speciál, je sám sobě režisérem, hercem, kameramanem, střihačem, autorem i interpretem hudby. Podobně současně by ale Burnhamovo Uvnitř působilo, i kdyby ten speciál byl uveden v roce 2019, nanejvýš by působil stylizovaněji. Ukazuje se v něm totiž mimo jiné, jak extrémní pandemická situace jen zesílila některé rysy západního života před koronavirem, jak mohla současníky proměnit ne v někoho jiného, ale v jakousi zvýrazněnou variantu jejich předkoronavirových já. Stejně jako je možné vnímat Uvnitř jako obraz přežívání v době pandemie, lze Burnhamův speciál vnímat jako portrét extrémně on-line člověka, osobnostního typu, který tu s námi zůstane koronavirus nekoronavirus.

Bo Burnham je pro ztvárnění on-line života výborně disponován. Byl jedním z prvních populárních youtuberů. Před cca patnácti lety, ještě jako středoškolák, začal zveřejňovat doma natočené písničky – trochu parodické a vůbec „meta“ a také dost pubertální, adekvátní jeho tehdejšímu věku. Před jedním jeho vystoupením na univerzitě v Missouri dokonce proběhla demonstrace proti jeho údajné homofobii a rasismu. Byla projevem značného nepochopení Burnhamova stylu – pokud jde o jeho názory, je to komik naprosto nekontroverzní, nevybočuje z konvencí své spíš pokrokářsky orientované společenské vrstvy. Začal vystupovat i v televizi, v roce 2018 debutoval jako filmový režisér komediálním dramatem o dospívání Osmá třída, hrál také v loni uvedeném dramatu Nadějná mladá žena nominovaném na několik Oscarů. Pro Netflix natočil ještě další dva speciály. V rozhovorech otevřeně vypráví o tom, že během vystoupení před lidmi často trpí těžkými úzkostnými stavy, kupodivu to na něm prý není vůbec vidět.

Celý text Ondřeje Štindla si přečtěte na ECHOPRIME nebo v tištěném Týdeníku ECHO. Objednat si jej můžete zde.

Foto: echo