Toulání je moje vysněná cesta. S hercem Hanákem o dvounohém omylu Božího plánu

V roce 1988 stvořil v povídkovém filmu Pražská 5 ikonického trampa. Zatímco svazáci v modrých košilích jeli autobusem na brigádu, on v dlouhém khaki kabátu stopoval u silnice. Srdce plné žalu ho táhlo kamsi do lesů. Hodně toho tehdy Tomáš Hanák hrál, ale něco ne. Touhu vydávat se na cesty má v sobě. Nic na tom nezměnila ani jeho tehdejší filmová a na nějaký čas i skutečná partnerka, která mu jako svazačka a učitelka vyčítavě řekla: „Touláním nový svět nevybudujeme!“

Co je toulání? Je to něco jiného než turistika?

Zákon definuje toulání jako svobodný pohyb prostorem, ideálně časově neomezený a nepodporovaný navigací, což umožňuje ztrátu orientace a následné bloudění, vedoucí obvykle k radostnému objevení zcela nečekaných místeček. Z ekonomického hlediska toulání nepřispívá k růstu HDP, což může být trumbery, respektive bambuly vnímáno jako alarmující. Toulkohodiny, respektive toulkoroky nelze započítat do odpracovaných let; do opravdicky odžitých naopak ano. Konec citace. Z lékařského hlediska jsou toulky právem řazeny mezi nejsilnější návykové látky.

A považujete se za tuláka?

Už na gymnáziu jsem si potulku – a fluktuaci – zvolil jako vysněnou cestu. A dlouhá léta jsem se úspěšně stěhoval z místa na místo a měnil zaměstnání. Pak jsem ale sešel z cesty a stal se nadlouho hercem, kterého z místa na místo vozí produkční auto střední třídy, a moderátorem, který se toulá pódiem od mikrofonu k losovacímu bubnu se jmény nejlepších pracovníků, prosím fanfáru! A teď jsem dokonce podnikatelem v gastronomii, který hlídá nejen den splatnosti faktur, ale především datum uskutečnění zdanitelného plnění. Prosím smuteční pochod! Takže jsem spíš takový volnočasový tulácký kutil, sem tam něco. Ještě se ale nevzdávám. Rád bych se toulal zodpovědněji.

Může být toulání užitečné? Nebo platí, co vám řekla filmová učitelka ve scénce Na brigádě, tedy že touláním nový svět nevybudujeme?

Konec legrace. Poctivé, nejlépe bezcílné toulání je hotové požehnání. Nové oči. Nový nos. Nová kůže. Nově plynoucí čas. Minimum věcí. Co nemám, nepotřebuji. Ale dobré boty přijdou vhod, to zase jo, ideálně dvě. Jednoduchost. Jídlo? Něco, cokoli – mám výhodu nerezových vnitřností. Vzdálenost od přívalů informací, z nichž má člověk většinou v kostce kulové. S každým krokem, s každým okamžikem víc času na vlastní myšlenky, na vlastní prostor – ovšem vrcholem je samozřejmě jen existovat, stát se, aspoň na chvíli, součástí třeba prachobyčejné prašné cesty a oblak na hlavou. Nebo trávy.

Celý rozhovor s Tomášem Hanákem si přečtěte na ECHOPRIME nebo v tištěném Týdeníku ECHO. Objednat si jej můžete zde.