Elektronická média nahrazují národní pospolitost globální morálkou

Občané střední a východní Evropy jsou Západem stále častěji voláni ke globální odpovědnosti a etice. Jak ukazuje problematika migrace nebo ekologie, globální etiku za svou přijala i řada našich domácích liberálních politických stran, globální pohled na věc je doma ve velkých městech, zvláště u mladších lidí. Přesvědčení, že svět představuje rozumovou jednotu, z níž vyplývá neabstraktní rovnost, už není tak úplně elitářská idea. Ostatně, stále více se podle toho chová i katolická církev. Změna se obvykle automaticky politizuje, příznivci i odpůrci s ní spojují systémové instituce. Ve skutečnosti zdaleka nemá jen politické příčiny.

Elementární globální etika již nějakou dobu existuje. Přinejmenším od konce 2. světové války. Vyjadřuje ji existence OSN, celé řady nadnárodních humanitárních organizací, bohatší státy světa neváhají již dlouhá desetiletí finančně i prakticky pomáhat při velkých neštěstích na druhé straně planety apod. Samostatnou kapitolou jsou – často velmi kontroverzní – projevy jako vojenské zásahy a další mise pod hlavičkou OSN. Zřejmě hlavní charakteristikou současné globální etiky je přesvědčení o existenci jedině globálně řešitelných problémů a dále náklonnost k uprchlictví před zvůlí a útlakem. Tedy zpřístupnění (obvykle pokud možno trvalé) bezpečných a stabilních zemí lidem na útěku.

Jde o posun zcela zásadní. Dříve byla globální odpovědnost vymezena negativně: cílem bylo především „hasit“ humanitární katastrofy, například bránit hladomoru, tam kde se odehrávaly. Zdaleka tak silný nebyl ani názor, že kromě lokálních máme okruh problémů, řešitelných výhradně globálně, dnes typicky v oblasti ochrany klimatu. Mezitím ale počet imigrantů v západních zemích narostl. Ty se tak staly – chtě nechtě – multikulturními společnostmi. Tím je podmíněna i nová definice globální odpovědnosti z pohledu Západu. Přijímat více uprchlíků, začleňovat je a vytvářet s nimi novou komunitu. Globalismus se na základě multikulturní zkušenosti stal v podstatě jedinou možnou etickou vizí v oblasti lidských práv.

Tabula rasa

Není žádnou novinkou říci, že pro země „pod ochranou“ někdejší železné opony je celková stavba společenského postoje k problematice lidských práv a globálních agend vlastní západním zemím, dosti cizí. Kromě toho, že nepřijímaly masově osoby z odlišných kultur, neměly ani kolonie, nerozněcovaly velké války, neměly „velké“ filozofy a s tím vším spojené historické pocity viny a „revoluční tradice“. Otázku, zda je jejich pojetí společenské etiky dostatečně angažované, by si teoreticky vůbec nemusely klást. Ne vše je ale otázkou koloniální minulosti, rozsahu národnostních minorit, vlivu univerzit, zaměření vzdělávání, aktivistů z neziskovek apod.

Novou etapu ve vytváření pocitu globální zodpovědnosti si lze jen velmi těžko představit bez podílu moderních médií. V tomto smyslu byly země střední a východní Evropy v 90. letech 20. století, teprve v počátcích moderního zpravodajství, v době před internetem, cosi jako tabula rasa. Byla by globální agenda dnes tak aktuální jen na základě novinových článků s černobílými fotkami? Jen na základě přebíraného televizního a rozhlasového vysílání? Jen vlivem intelektuálů na školách a v novinách? Jen díky – obvykle ambivalentní – každodenní zkušenosti občanů s imigranty? Nebyla by při existenci jen těchto kanálů situace celého lidskoprávního liberalismu vč. genderových témat dokonce horší? Jakou roli hraje tedy význam vizuální a textové informace?

Zrada vědomí

Za posledních přibližně 25 let se díky rozvoji technologií a internetu mnohonásobně zvýšila nejen rychlost přenosu informací, ale také jejich množství a pestrost. Vzniklo a na mediální trh vstoupilo nepřeberné množství nových zdrojů informací včetně výstupů dobrodruhů a manipulátorů. Přidanou hodnotou se stala i nová svoboda elektronických médií, ta v expresivitě zacházejí mnohem dále než média veřejné služby, nebo starší komerční média omezená podmínkami licencí. Video s vraždou seniora v podchodu může sponzorovat třeba KIA. Účin jednotlivých šokujících a alarmujících událostí, po nichž je největší poptávka, násobně zesilují sociální sítě, kde se informace přemění na odvozenou politickou hmotu. 

Asi hlavní charakteristikou je každodenní, vysoce frekvenční, po komunikovaných událostech okamžitě následující (stále častěji přímo v jejich průběhu), současné masové sdílení a zčásti i hromadná „analýza“. Ta se však odehrává více v závislosti na národním jazyku. Jednotlivé události mají ohromné publikum, které od sebe navzájem a ani od událostí, které sdílí, nedělí v podstatě žádná vzdálenost. Existují-li tyto základní podmínky, můžeme hovořit o existenci základu propojeného globálního informačního vědomí. Jím žijící osoby jsou z politického hlediska rozpolceny na fyzickou část a část vědomí. Tu druhou, volitelně anonymní, vyvazuje tok informací z občanské národní loajality. Může ji ale, jak vidíme, také vyvolat či upevnit.

Tvůrce iluzí

Kromě převažující liberalizace etického úsudku způsobuje zvýšený příjem informací i posun ve vnímání rozdílu mezi jednotlivostí a mnohostí. Pod syrovým dojmem ze zpřístupněného světa soukromých a sociálních problémů lidí z různých koutů planety se zákonitě na místo, kde dříve dominoval tradiční, tj. národní politický kontext (ve stovkách obměn), tlačí jednolitá představa o globální komunitě. V kontextu globálního vědomí, závislého na přenosu dat, je uzamčení do národního pojetí etické odpovědnosti logicky i morálně nepřijatelnou iluzí. Tím pádem i aktuálním politickým apelem, z něhož čerpají moc síly jako Piráti apod. Právě na jejich úspěchu můžeme měřit vliv liberalismu zakódovaného v globálně šířených informačních tocích.

Akceptujeme-li existenci moderních médií jako relevantní faktor utváření úsudku, akceptujeme i odlišnost mezi politickým úsudkem vyplývajícím z napojení na média a úsudkem, který si vytváříme jako členové velikostně omezené komunity v reálném světě. Napětí mezi univerzální logikou panující v kyberprostoru, přející globálnímu pojetí lidských práv, neomezené migraci, boji proti klimatické změně apod., a logikou pro oddělená společenství nalézající se v nezprostředkovaném světě, pravděpodobně poroste. Je jen otázkou času, kdy bude za viníka takto postavených konfliktů označen sám internet jako komerční tvůrce iluzí. Ostatně, první náznaky destrukce přinesla přímo u nás v ČR nedávná diskuse nad kriminalizací mazání příspěvků Facebookem.

Co nás drží v Evropě?

Slabou stránkou rostoucího globálního vědomí je jeho technologická podmíněnost a vydanost na pospas manipulacím. Do jaké míry je naléhavost řešení například takové klimatické změny spojená s přenosem obrazů dokládajících její údajný fatální vliv? Podařilo by se tuto agendu bez moderních technologií vůbec tak masově prosadit? Dříve, když o nich média nic nesdělovala, nebyly tzv. globální problémy? Jak to, že se vyřešily bez nás? Nápadné spojení mezi existencí údajných globálních hrozeb a moderními médii lze rozpoznat celkem snadno. Samo globální vědomí je na rozdíl od běžného života podmíněné. Můžeme ale tak snadno prohlásit, že jde jen o hru a kratochvíli? Vypnout můžou, zapnout musí, dalo by se říci.

Moderní informační technologie jsou černým koněm české civilizační debaty. Debata o nich se v národně – konzervativních kruzích nahradila neudržitelným monotónním „lidovým“ antielitarismem. Nikoli Brusel nebo Soros, neziskovky a korporace, nýbrž moderní informační technologie, jsou v současnosti hlavním tvůrcem liberálního elektorátu. Facebook nebo Google vyvolaly samy o sobě u nás více dlouhodobých liberálních postojů globálního typu, než Václav Havel a Karel Schwarzenberg ve své nejlepší formě. Bez souvislosti s mazáním příspěvků na sociálních sítích. Abychom byli konkrétní: to, co nás po 15 letech členství v EU se západními státy nejvíce sbližuje, je moderní forma sdílené informace. Ne propaganda, nejsou to evropské dotace a dokonce ani svoboda pohybu a obchodu.