3 týdeník echo - rozhovor

Ty přece musíš bydlet na střeše. Rozhovor s pražským kavárníkem Kobzou

týdeník echo

Témata: ,

Kobza je hudební nástroj, jehož drnčivý zvuk, jak píší byzantští kronikáři, povzbuzoval divoké kmeny Bulharů do bitev. Ondřej Kobza je pražský kavárník a asi nejznámější český oživovač veřejného prostoru. To díky němu se objevila v ulicích piana, z trouby zněly verše, otevíraly se malostranské dvorky, konaly se různé happeningy. Několik let se teď především zaměřuje na fantaskní plán zazelenění pražských střech. Plán začal uskutečňovat na kaskádovitém terénu Lucerny, čímž Praha získala nový horizont. Zároveň je to muž nekonformních názorů, kterými jde občas proti směru i pověstné sociální bubliny.

Tak prý už nejste členem pražské kavárny…

To nevím. Řekl bych, že podobně jako kamarád Zdeněk Bergman má na vizitce napsáno „převozník pražský“, protože vozí lidi na lodičkách, tak pokud provozuju v Praze čtyři kavárny, určitě spadám do povolání „kavárník pražský“. To ale neznamená, že musím sdílet všechno, co ji charakterizuje názorově. Počínaje názorem na migraci, na brexit, na Gretu, na Trumpa, na Rusko. Já prostě tu monolitnost odmítám, nesdílím ji. Nemám takové ty jednoznačně „správné názory“. V mnohém se naopak s nimi rozcházím. I proto jsem si možná zrušil Facebook, abych nebyl tolik ovlivněn svou bublinou. Čtu teď daleko víc tištěná média. Vždycky mě bavilo být trochu v opozici, dělat si věci po svém.

Hodně do té kavárenské pospolitosti řízl rok 2015 s tzv. migrační krizí. To se najednou z člověka ze slušné společnosti rychle mohl stát odpadlík.

No jasně. Taky jsem to tak pocítil. Souvisí to asi s pocitem mravní nadřazenosti, která v té naší bublině určitě existuje. Symbolem toho se pro mě stal nápad, že by se mělo jezdit po regionech a těm zaostalým hlupákům vysvětlovat, jak se mají dívat na migraci, na Evropskou unii, na Zemana. Jasně, třeba na té protimigrační straně byli občas dost podivní lidé, se kterými člověk nechtěl mít moc společného. Ale to neznamená, že lidé, kteří si masovou migraci nepřejí a mají z ní obavy, jsou xenofobové nebo ignoranti, to je spíš ta druhá strana. Mám často pocit, že progresivní levice má představu, že brání nějakého utlačovaného člověka, ale ve skutečnosti obyčejné lidi vůbec nezná. Nevím, jestli by s nimi zvládli sednout si na pivo ve venkovské hospodě. Je pro ně je důležitější nějaká ušlechtilá představa, která je ale často imaginární. Typické je to třeba ve vztahu k Romům. Prý nemáme mít předsudky, a až je nebudeme mít, věc se vyřeší. Ale to je přece nesmysl. Předsudky vznikají na základě nějakých zkušeností a poznání. A mají svůj smysl. Když nebudu mít předsudky, tak přestanu zamykat ve městě auto a můžu počítat s tím, že mi ho někdo vyloupí. Nebo když do tramvaje nastoupí skupina Romů, tak si pohlídám peněženku. To je přece normální a přirozené. To ale neznamená, že nepůjdu s Lakatošem na pivo.

Vidíme to podobně. Ale vraťme se na začátek. Jak jste se vlastně do té kavárny dostal?

Mám začít od začátku? Pocházím z Ústí nad Orlicí, na střední školu jsem chodil v České Třebové. Dlouho jsem neměl o nic zvlášť zájem, až jsem pak jednou viděl v kině film Baraka, ten mi změnil život.

To je film o tom, jak se hroutí ekosystémy…

Ano. Už tehdy, na začátku 90. let, se hroutily. Pořád se hroutí. A zároveň furt žijem. Hrozně mě to ovlivnilo. Chtěl jsem spasit svět. Šel jsem studovat politologii, abych tu planetu zachránil.

Správná motivace…

Teď už si to nemyslím, ba naopak tenhle způsob uvažování spíš nesnáším. Ostatně školu jsem nedodělal. Ono k sedmnácti letům patří taková mladická nerozvážnost. Věci se ale nemají řešit emocemi. Ale tehdy jsem byl, dalo by se říct, politický aktivista. Začal jsem dělat různé happeningy, byl jsem na mnoha demonstracích, řadu z nich jsem organizoval. Třeba se mělo stavět akvárko pro žraloky na Letné. Vyšli jsme v převleku za ryby protestovat, kauza se dostala do médií a možná to trochu pomohlo oné věci. Nebo když volili poprvé Klause za prezidenta, tak jsem přišel na Hrad v převleku za šaška, jako že klaun chce být prezidentem. Založili jsme také občanské sdružení pro happening a protest. IČO jsem si ponechal a před šesti lety jej přejmenoval na Piana na ulici.

Inu, jak říkal Mao Ce-tung, bouřiti se je správné…

Já už to tak rád nemám, ale respektuju, že jsou situace, kdy je správné protestovat a bouřit se. Je to často jediná zbraň nebo prostředek, jak se může člověk no-name bránit. A mělo by mu to být umožněno. Já už jsem jinde, ale právo na protest respektuju a považuju za důležité. Mně ale takové to „proti všem“ postupně přestalo stačit. Místo proti něčemu jsem chtěl dělat něco pro něco.

Třeba ta piana v ulicích…

Přesně. To byl ten případ. Těmi to začalo. A ozeleněním střechy Lucerny to zatím skončilo. Kdybych byl učitelem a přišli za mnou studenti, že budou v pátek demonstrovat proti změně klimatu, tak jim řeknu, že O. K., ale že si myslím, že mají na víc. Ať třeba jdou pást kozy do Prokopáku; nebo pojďme vyčistit potok nebo park. A tak i já jsem si řekl, že by to chtělo dělat něco navíc. Třeba i budovat kapitalismus, zaměstnávat lidi, platit daně, podnikat, nebýt závislý na grantech a dotacích. To je myslím další fáze toho mého aktivismu. Dělat něco udržitelného, co mi dává smysl.

Ještě se vraťme před ta piana. Vy jste, jako mnozí jiní, v Praze tak zvanou naplaveninou. Byla to výhoda, nebo handicap?

Jednoznačně výhoda. Když je člověk trochu cizinec, má výhodu, že věci vidí jinak a nečekaně. Víc si toho města taky váží. Chtěl bych někdy jít bydlet v Praze pár dní do hotelu a pak chodit po městě jako cizinec v jiné zemi. Dalším přínosem je, že jsem se dlouho cítil jako looser: nic jsem neměl, jezdil jsem stopem, přespával jsem, kde se dalo. Vyhovovalo mi to, i jsem se do toho trochu stylizoval: nic nemít, na ničem nebýt závislý. Mohla to být i póza, ale i to, myslím, k mladému věku patří.

Jak se vám Praha jako zelenáči zdála?

Praha, to pro mě vždycky byli lidi, se kterými si člověk má co říct. Ne Hradčany, ani možnost jít na nespočet divadel a koncertů. Abych ale mohl Prahu milovat, potřeboval jsem vždycky v ní tak třetinu času nebýt. Zároveň platí i opak. V roce 2012 jsme s Martinem Kontrou provozovali Bajkazyl na náplavce, pálili jsme tam ohně, zvali cikánské kapely, všude kolem jen voda a západ slunce nad Hradčany. Jeden kluk mi řekl asi největší kompliment, že měl vždycky potřebu na víkend vypadnout z Prahy někam. Ale díky nám už ji nemá a chodil vždycky k nám. Teď se z toho stala promenáda, moc tam nechodím. A o něco podobného se snažíme se střechou Lucerny. Kousek od Václaváku, kde potkáš štětky a veksláky, vystoupáš starodávným páteremnosterem o pět pater výš a jsi v klidné oáze, někdo si i sundá boty. Pozoruješ včely, ptáky, výhledy. Ani se nesnažím být nějak kreativní, snažím se zprostředkovávat obyčejné archetypální věci, jako je oheň, západ slunce, otužování v plechových vanách, pouštění draků na střeše...

A vy jste byl i u zrodu dalšího řekněme kultovního místa: v ulici Krymské ve Vršovicích, kde to asi před deseti lety začalo společensky a kavárensky žít. Jak k tomu došlo?

Nezajímají mě tolik kavárny, ani mě nezajímá káva nebo gastronomie. Zajímají mě především lidi. Ale zase si nemyslete, že bychom točili třeba staráče a nabízeli preso Segafredo. Já sám jakožto kavárník ani kafe moc nepiju. Dávám přednost japonským a čínským oolongům. Teda doufám, že nebudu nařčen, že podporuji čínský režim, když piju čínský čaj. Kavárna je jen prostředek, jak dát lidi dohromady. No a s tou Krymskou to bylo tak, že tam v roce 2010 končila kavárna Shakespeare a synové. Nabídli mi, jestli to nechci vzít po nich. Tak jsme tam založili Café V lese. A pak se to rozjelo. Napomohla tomu i doba, která se začala obracet směrem ke kavárnám spíš než ke klasickým hospodám. Hned za rohem v Sevastopolské existovalo asi čtyři měsíce předtím Café Sladkovský, to jsem považoval za nejlepší café v Praze. Takže když byla možnost udělat kavárnu vedle v Krymské, šel jsem do toho. Člověk by řekl, že si začnou konkurovat, ale spíš to byla synergie.

Proč se to jmenovalo V lese?

Miluju les. Potřebuju se do něj co nejčastěji posadit, srovnat si věci. Roky piju čaj, třeba i v lese, a vytvářel jsem si z kdejakého háje kavárnu, čajovnu. Máme i svoje motto: Svět v háji, my v lese. Tak jsem si myslel, že nějaký takový alternativní les udělám v Praze ve Vršovicích. Vylepili jsme na zeď fototapetu lesa, mladý Franta Skála stloukl ptačí budky místo lamp, nakoupili jsme šedesátkové židle a otevřeli. Bavila mě představa, že někdo sedí u kafe a zazvoní mu telefon: „Ahoj, kde jsi?“ „V lese.“ „V jedenáct večer? Co tam děláš?“

Mimochodem, v Krymské bydlel v 50. letech Jiří Kolář, což by tam konečně mělo být připomenuto pamětní deskou.… Já tam bydlel v 90. letech a byla to dost temná, skoro kriminální zóna, zcela určitě se tam daly koupit drogy. Ale své kouzlo měla. Třeba takový motorkářský podnik Old Jack, kde se ve tři ráno jezdilo na motorce. Nebo kousek dál na plácku zvaném Tržišťátko asi nejzachovalejší čtyřka výčep, kde se čtyřicet let nic nezměnilo. Až ten zanikne, bude to definitivní konec starých Vršovic. Takže chci říct, že když jsem pak uslyšel, že Krymská je trendy ulice, tak jsem se jen pousmál a řekl si, že to vím už dvacet let.

Já ji poznal až v roce 2010, ale hned se mi zdálo, že má osobité čaro. Napadlo mě, že takhle nějak by třeba mohl vypadat pražský Montmartre. To říkali ostatně i ti kluci, co měli kavárnu přede mnou. Je to mimochodem v domě, kde byl prý první bordel s teplou vodou. Aspoň to tvrdí Vráťa Brabenec, který k nám chodil. Přestal, když jsme zakázali kouřit ještě dva roky před tím zákonem. Přesunul se do sousedního Sladkovského. Zkrátka, v té ulici je genius loci. Jak člověk vystoupí na Francouzské z tramvaje, nemůže si pomoct, magnet Krymské ho přitáhne k sobě.

Jak se to během těch deseti let proměnilo?

Vznikly a zanikly tam desítky podniků, nemyslím jen kavárny nebo hospody, ale spíš ateliéry, dílny, pekárny, galerie, všechno možné. Teď tam a v okolí bude takových dvacet firem, které mají něco společného. Samozřejmě že ne všem obyvatelům se to musí líbit, a nepochybně to přináší i nějaké problémy, především s hlukem. Já si to nikdy nepředstavoval jen jako nějakou hipsterskou zónu.

Možná každý není nadšený z toho, že jim pod okny někdo hraje na klimpr.

To jo, ale „piana v ulicích“ jsou na místech, kde je hluk normální a chodí tam plno lidí, v hale na hlavním nádraží, na letišti. Původně to bylo tak, že jsme jednoho dne vytáhli piano před kavárnu v Krymské, dali jsme tam stoly a koberce, ale byla to jednorázovka. Pak jsem měl piano před Bajkazylem na náplavce. Hrozně se to chytlo a stalo se to takovým mým erbem: Kobza, to je ten, co dává piana v ulicích. Bylo to běžné ve městech na Západě, ale já o tom nevěděl. Poprvé jsem se o nich dozvěděl v roce 2012, když jsem byl v Tel Avivu. A pak jsem to v roce 2013 udělal v Čechách.

Vy sám hrajete na piano?

Já na nic neumím, a tak jen organizuju.

Pak, pokud vím, přišly další nápady. Šachy v ulicích, automat na poezii, tedy roura, z které zněly básně, pak se začaly dělat uliční slavnosti. Ono vlastně na tom všem nebylo nic zvláštního a ve světě se takové městské věci dějí. Ale do Prahy, nebo dalo by se říct do celého Česka, je nutné je nějak vpašovat. Čím to je?

Češi jsou myslím obecně takoví spíš plaší a nedůvěřiví, aspoň na začátku. Různí expati žijící v Praze už dávno dělávali takové brunche třeba na náměstí. To by Čechy nenapadlo. Před těmi šesti lety jsem si myslel, že to bylo opravdu na vzestupu. Hrozně moc lidí to začalo oceňovat, sami se přidávali s nápady, psali si o tom na Facebooku, který byl tehdy relativně mladé médium. Slovo oživování bylo tehdy hrozně populární, média to milovala, hodně lidí mě plácalo po ramenou, psali mi dopisy, že to chtějí taky. Něco se chytilo, něco zaniklo, tak to chodí. Ona revoluce, kdy by zástupy lidí u nás začaly dělat něco ve veřejném prostoru, se nekonala. Přece jen ty věci stojí dost peněz. Já sám se z toho dost energeticky a finančně vyčerpal. Vlastně si trochu přiznávám prohru. Určitě pokračujeme s piany a dalšími věcmi, ale jen v omezenějším modu. Spíš hledám jakousi udržitelnost projektů. U Lucerny se to daří. Vybíráme na vyhlídku s výstavou o budování Lucerny stovku vstup. A lidé chodí. Na začátku sezony mě Praha finančně podpořila, ale není to něco, na co bych si chtěl zvykat. Sám bych rozdělování grantů výrazně omezil. Udržuje se tím sice při životě strašně moc milých lidí, kteří se o něco snaží, ale měli bychom všichni hledat, jak si na náš projekt vydělat svépomocí. Když není schopen přežít za pomocí lidí, tak třeba nemá být.

O co vlastně na té střeše Lucerny jde?

Na asi 1000 m2 plochy ležela nevzhledná lepenka a od dokončení stavby v roce 1921 se na střeše nic nedělo. Vzniklo to tak, že asi před šesti lety jsem se bavil s Jakubem Marešem, který dělá podobné věci v Plzni. Zeptal se mě, kde bydlíš? A já mu řekl, na Vinohradech. A on, prosím tě, musíš bydlet na střeše! Sežeň si střechu a já ti tam postavím roubenku. Úplně jsem viděl, jak žiju v roubence na střeše a pasu tam kozy. Kozy milujou střechy, mají rády výšky. No, z toho nějak sešlo, ale jak jsem si rešeršoval různé střechy, dostal jsem do hlavy neodbytnou představu zbudovat jakousi zelenou střechu. Tak jsem se vyptával, jestli někdo neví o nějaké střeše, a jeden kamarád řekl, že střecha Lucerny by byla dobrá, a propojil mě s paní Havlovou, manželkou Ivana Havla. Přišlo mi děsně nepravděpodobné, že by se na střeše mohlo něco pěstovat a že by se tam mohli pohybovat lidé. Odpovídá to mému oblíbenému tématu „převrácení rolí“ v karnevalové kultuře podle Bachtina: co je dole, může být nahoře a naopak. A paní Havlovou to nadchlo, protože má sama Farmu Košík a většinu týdne se věnuje zemědělčení. Hrozně si vážím, že mohu být občas nablízku tomu starému světu. Manželé Havlovi se už asi třicet let scházejí v soukromém klubu Koníček v Lucerně, v krbu plápolá oheň, scházejí se disidenti. Pospolitost. Nevím, kde jinde v Čechách se takhle dlouho nějaká parta schází. A střecha funguje, dokonce jsme otevřeli další. Na bývalém Domě odborových svazů, dnes na Domě Radost. Mám takový sen. Prý to dělají v Linci. Na dočasnou dobu propojí střechy a věže takovými mostky, lávkami. Podobně jako dřív vznikly pasáže – ulice uvnitř domů, tak by se mohly dočasně vytvořit takové stezky v korunách domů. Taková promenáda blízko nebi. Můj kamarád, architekt Petr Hájek, se kterým jsem Lucernu dělal, říká, že střechy jsou novodobá náměstí. Dole je příliš mnoho aut a komerce. Ten pravý, původní život na rynku se přesune na střechy. Uvidíme.

No a další kobzovinou je hrad, na jehož nádvoří náš rozhovor vzniká. Je to středověký hrad v Ratajích nad Sázavou, má věž a obytný prostor, který sestává asi z pěti prázdných velkých středověkých místností. A obývá ho Ondřej Kobza. Co ho sem přivedlo?

Náhoda. Prostě jsem náhodou potkal na ulici jednoho kamaráda a on říká, jestli nechci hrad. A já mu říkám, že ano. Byl ze sázavské farnosti a hledali tam někoho vhodného. Protože od 18. století sloužil hrad jako fara, což je v Čechách rarita, tak jej vlastní církev. Do městečka dojíždí Radim Cigánek ze Sázavy, kde se stará o vybudování centra sv. Prokopa. Hrad-fara se tedy uvolnil a církev mi ho pronajala. Asi za adekvátní částku, jako by stál nájem v Praze. Pobývám tady celoročně, ale v zimních měsících pouze o víkendech. Pořádám tady například Letní filozofickou školu starých řeckých textů, občasné koncerty klasické hudby, někdy prostory propůjčím někomu, kdo potřebuje dopsat knihu. Naposledy jsme sezvali české básníky a slavili 200 let od narození Walta Whitmana. Snad se nám z potkávání básníků stane tradice, trošku navazující na Kuběnův Bítov. Ve věži jsou zvony z počátku 17. století. Po asi třiceti letech jsme obnovili zvonění.

Týdeník Echo

od 1099 Kč

Vychází každý čtvrtek

Více info

EchoPrime

od 249 Kč

Vychutnejte si neomezený přístup k prémiovému obsahu určenému pouze předplatitelům, který nemá na českém internetu obdoby

Více info

/
Komentátor

Názory Více

Online zprávy Více

Vážení diskutující,
Echo24.cz chce umožnit svobodnou diskuzi, ale vyhrazuje si právo neukládat či mazat příspěvky urážlivé, vulgární, xenofobní, odkazy na jiné internetové stránky či takové příspěvky, které odporují obecné lidské slušnosti. Před vložením vašeho příspěvku prosím zkontrolujte, zda jste opravdu přihlášeni. V opačném případě se váš příspěvek ukáže jen na vašem monitoru, ale do diskuze se nezanese.