Žiju si svůj dětský sen, říká Jiří Lábus

Jiří Lábus je jedním z neznámějších a nejpopulárnějších českých herců. Jeho bratr, profesor Ladislav Lábus, je přední architekt, v současné době děkan Fakulty architektury Českého vysokého učení technického. Z obou vyzařuje talent a vášeň pro profese, které si vybrali. Týdeník Echo oba požádal o rozhovor o talentu, inspiracích, vlivu dětství a rodiny na jejich úspěšné a spokojené kariéry. Sešli jsme se v jejich domáckém prostředí. S Jiřím v kavárně vršovického divadla Mana. S Ladislavem v pracovně děkana v pražských Dejvicích. Rozhovory přinášíme v bratrské sérii. Starší má přednost. Začíná Jiří.

Vy jste už v předškolním věku věděl, čím chcete být. To je vzácné.

Když si čtu životopisy lidí, kteří něco dokázali, fascinuje mě, kam to často dotáhli z úplně malých měst a vesnic. To muselo být strašně složité. Já to měl jednoduché. Jsem Pražák. Narodil jsem se a vyrůstal na Vinohradech. Vyrůstal jsem v takovém pavlačovém domě v Bělehradské. Mělo to tam atmosféru. Já to měl hrozně rád. Pak se to zbouralo. Dnes je tam moderní dům. Nám nabídli několik možností, já jsem si vybral Vršovice. Už tu žiju třicet let.

Vy jste prý chtěl být hercem už od pěti let…

Ano, to jsem chodil do školky v Makarenkově ulici, nyní Jana Masaryka. Tam nás táta ráno s bráchou vodil. Nevím, čím to bylo, že jsem si to uvědomil tak brzo. Chodil jsem s rodiči do divadla Sluníčko na rohu Příkopů a Havířské v Dětském domě. Dnes je tam Zara. Tam jsem chodil na loutkové pohádky. Mě strašně bavilo, když se tahali ti maňásci, tak bylo vidět ty loutkáře. Když jsem seděl na balkoně, tak mě strašně bavilo dívat se, jak ty loutky tahají. Ten pohled na ně mě úplně fascinoval. To byl asi ten moment, kdy jsem si uvědomil, že chci být herec. Já bydlel kousek od Římské ulice, kde tehdy bylo Divadlo Spejbla a Hurvínka. Pořád si pamatuji tu nádhernou oranžovou oponu, jak se vždycky otevřela. A já jsem si zvědavě říkal: Tak co tam asi tentokrát bude? Nějaká místnost? Nebo les? Byl jsem fascinovaný tím, co za tou oponou vždycky bude.

Jako když rozbalujete dárek.

To bylo nádherné. Když jsem šel z té pohádky, byl jsem úplně blažený.

To je fascinace prostředím, scénou, víc než samotná touha hrát.

Fascinoval mě ten příběh. Vždycky jsem přišel domů úplně nadšený a pokřikoval jsem: Já budu herec. Budu herec, budu herec. Jako z těch historek s Kaiserem. Budu Kaiser, budu Kaiser. A máma se smála: Jo, jo, ty fakt budeš herec. Nikdo v rodině k herectví nikdy neměl sklony. Ani k umění. Vlastně jo, otec byl architekt. Původně ale chtěl být malíř. Mám doma od něho nádherné obrazy. Maloval nádherné krajiny. Jeho matka, moje babička, mu to rozmlouvala. Že je to nejisté povolání. Tak šel na techniku a vystudoval architekturu. Když jsme byli malí, v padesátých letech, tak k malířství jako ke koníčku utíkal. Asi od nás, od toho řevu. Právě z těch padesátých let od něho mám krásné obrazy. Maloval akvarely, oleje. Já po něm lásku k malování zdědil.

Celý rozhovor si můžete přečíst ve speciálu 30 rozhovorů. Koupit si jej můžete zde.