Štvanice jde do finále

V Německu pondělkem započal pád důležitého politika, spolkového ministra vnitra Horsta Seehofera. Je to důležitý příběh nejen pro fajnšmekry se zájmem o Německo, nýbrž i pro zastánce teorie, že proti mediálně-kulturnímu mainstreamu nelze mít úspěch – alespoň v některých částech staré Evropy.

Horst Seehofer je současně spolkovým ministrem vnitra i předsedou bavorské Křesťansko-sociální unie CSU. Že jeho postavení oslabí, bylo zřejmé od zemských voleb v Bavorsku, kde jeho strana před měsícem utrpěla rekordně slabé vítězství (ačkoliv co by kdokoliv jiný za 37 procent v časech politické krize dal). Ale překvapila rychlost pádu. Tuto neděli přicházel Seehofer na poradu s šéfy okresních organizací strany s úsměvem na rtech, před stranickou veřejností tu předestřel svůj plán, že oznámí odstoupení z čela strany v řádu týdnů, ale podle vlastního uvážení. Kolegům to přišlo jako věčnost. Musel tedy odchod z čela CSU oznámit v řádu hodin. Jeho plán je vydržet ve spolkové vládě na pozici ministra vnitra, nicméně v politickém Berlíně bude jeho slovo od nynějška vážit ještě méně, a CSU se ho tedy pravděpodobně dříve či později zbaví i tam.

Příběh Seehofer zaujme jako příběh člověka, který měl pravdu, je mu to ovšem k ničemu. Že jsou dnes dvě třetiny Němců pro utužení přistěhovalecké a azylové politiky? Roku 2015 byl na vládní úrovni Seehofer jediný, kdo se ještě během euforie z otevření hranic proti němu kriticky vymezil, kancléřce údajně zaprorokoval, že s otevřením hranice otevřela lahev a korek už nedostane zpátky. Když se letos na jaře stal v Berlíně ministrem vnitra – už to byl první ústup ze slávy, jejímž vrcholem je pohledem CSU místo premiéra v Bavorsku –, vzal to jako historickou šanci, jak v azylové politice zavést rozum, tedy přitvrdit. Byť by se přitvrzení týkalo jen asi čtvrtiny žadatelů o azyl, objevily se na veřejnosti díky Seehoferovi dvě kategorie do té doby jakoby neexistujících „uprchlíků“. Lidí, kteří už se registrovali jinde v EU, ale nepodali žádost tam a pokračovali do komfortnějšího Německa, a lidí z Německa už jednou vypovězených poté, co jim byl zamítnut azyl i v odvolacím řízení a oni ještě během čekání stačili spáchat trestný čin. Že o druhé kategorii vůbec neví, přiznala tehdy i kancléřka Angela Merkelová. Ta ale Seehofera v létě ztrapnila na veřejnosti, jeho požadavek na vracení těchto  dvou kategorií běženců od hranic odmítla s tím, že vyjedná celoevropské řešení. Žádné nevyjednala, Seehoferova ofenziva se rozplynula. Střih, o čtvrt roku později se o místo předsedy strany po Merkelové uchází její generální tajemnice strany Annegret Krampová Karrenbauerová, která se v létě manévru jak nechat Seehofera naběhnout do zdi samozřejmě podílela. „Pro žadatele o azyl, kteří se dopustili trestného činu, musí následovat doživotní zákaz vstupu, jehož uvalení zatím, pokud vím, není možné.“ 

Někomu je povoleno objevovat Ameriku, Seehofer je naopak ve veřejném prostoru portrétován jako bezpečnostní riziko. Tak ho na obálce přímo pojmenoval i kdysi slovutný Der Spiegel; včera stejnou etiketu použila vysoká politička Zelených. Strana zelených z opozice požaduje, aby byl Seehofer odstraněn kromě vedení CSU rovnou i z ministerstva. Ono údajné bezpečnostní riziko nespočívá v tom, že by snad zanedbával výcvik policie a šetřil na tajných službách, ale že svou politikou údajně přispívá k rozdělení společnosti. Je v tom implicitní podřeknutí, že když se nezačnou brát ještě větší ohledy na islám, mohou si je radikálnější muslimové začít vynucovat násilím. V aféře kolem ředitele kontrarozvědky a kritika naivní azylové politiky Hanse-Georga Maaßena, jehož ministr v září hájil, ale neuhájil, byla nejhorší petice kulturních pracovníku: „Jako umělkyně a umělci, kulturní pracovníci, zprostředkovatelky kultury a zprostředkovatelé kultury jsme šokovaní, že (Seehofer) neustále sabotuje schopnost vlády pracovat a poškozuje jméno země v zahraničí.“ Jejich přáním bylo ministra vnitra odvolat. 

Je to zajímavý úkaz. Člověka, který v podstatě jediný na vládní úrovni formuluje většinový názor, se médiím spolu s kulturní frontou a dalšími tvůrci veřejného mínění podařilo izolovat, představit jako narušitele konsenzu, k završení všeho i jeho vlastní straně vsugerovat, že předseda je poškozené zboží, a bude lepší ho odložit. 

Co si z toho trochu konzervativci konzervativnější, než je dnes v evropské politice norma, vezmou? Že plavat v hlavním proudu, vycházet mu vstříc (jak to nakonec vždycky udělal Seehofer) je k ničemu.