Kéž by zapršelo

V dusném srpnovém večeru sedám k počítači a snažím se přimět mozek ke spolupráci. Od jisté venkovní teploty už odmítá fungovat a malá středočeská obec Řež, kde bydlím, patří k nejteplejším místům České republiky. Včera zde bylo třicet osm ve stínu.

Voda z kohoutku ale zatím teče, což je na skále ležící sto metrů nad řekou napůl zázrak. Ani lesy ještě nehoří, i když tráva zežloutla a obvykle zelené údolí Vltavy čím dál více připomíná vyprahlou krajinu centrálního Španělska. Na lidech se ovšem trvající parno začíná projevovat. Strana, která by si dala do podzimních komunálních voleb heslo „Ano, bude pršet“, by měla vyhlídky na absolutní většinu.

Česká republika je na tom, objektivně vzato, docela dobře. Lesní požáry, které zuří ve Švédsku, hltají tamní cenné lesy takovou rychlostí, že místní záchranné složky by bez pomoci ze zahraničí neměly situaci pod kontrolou. Celkový účet bude v miliardách švédských korun, rovněž proto, že ve skandinávském klimatu budou nové lesy dorůstat pomaleji než ve střední Evropě. V Estonsku a Finsku vysychají jezera a zanechávají po sobě sluncem spálené bahno plné mrtvých ryb. U nás se zatím ukázaly hladové kameny v Labi, ale řeka sama ještě existuje a vyschlé vádí se z ní nestalo.

Ohně zuří i v Řecku a stejně jako ve Švédsku je pomáhají likvidovat hasičské sbory z jiných států. Je tu však jeden podstatný rozdíl: Švédové jsou zatím bez obětí na životech, kdežto v Řecku je mrtvých již minimálně devadesát. Přesný důvod není znám, ale obyvatelstvo obviňuje vládu z neschopnosti organizovat evakuace. V některých případech prý dokonce řidiči uvázli ve smrtících dopravních zácpách, když jediná ústupová cesta byla zablokovaná. Vláda se brání tím, že řecký národní sport – stavět domy načerno v místech, kde vlastně nemají být – způsobuje neprůchodnost a neprůjezdnost městských čtvrtí v krizových situacích, i když byla zástavba původně rozvržena dobře. Těžko říci, kdo má více pravdy, ale kreativní chaos moderního řeckého státu v sobě nejspíš skutečně skrývá potenciálně smrtící nedostatky, které se v nouzi projeví.

Mimochodem: Tsiprasova vláda je už teď dost neoblíbená. Preference hnutí Syriza klesly ze 35 % na zhruba 25 % a jeho protivníci ze strany Nová demokracie mají nad ním výrazný náskok. Ohnivá katastrofa může vládě zlomit vaz. Základní struktura řeckého státu by ovšem zůstala zachována, i kdyby Tsipras musel opustit svoji premiérskou funkci.

O zemích na východ a na jih od Řecka se to říci nedá. Nedostatek vody je problémem prakticky všech blízkovýchodních států, dokonce i Egypta, jehož pole byla odedávna zúrodňována periodickými záplavami Nilu, jedné z největších řek světa. V době, kdy Egypt patřil do sovětské sféry vlivu, však země postavila značně odvážnou (ne-li megalomanskou, protože zde to slovo sedí) vysokou asuánskou přehradu, která přirozené kolísání hladiny Nilu zastavila. Její efekt na zemědělství byl zpočátku jednoznačně kladný, ale v průběhu let se pole ležící na dolním toku začala zasolovat a pro egyptské zásobování potravinami to znamená hrozbu. Největší hrozba je ovšem růst populace: vody a úrodné půdy je stále stejně (nebo méně), kdežto lidí v Egyptě razantně přibylo, od 21 milionů v roce 1950 po zhruba 100 milionů dnes. Jestliže zásadnější sucho v Řecku znamená, že se předseda vlády musí bát o křeslo, v Egyptě by se tamní vůdce junty generál Sísí musel obávat o holý život.

Podobně napjatá je situace v hospodaření s vodou v Mezopotámii, zemi mezi dvěma velkými řekami antického světa – Eufratem a Tigridem. Obě řeky sice protékají Irákem, ale pramení na území sousedních mocností. Po svržení režimu Saddáma Husajna koaličními silami následovala v Bagdádu série slabých vlád, které nedokážou udržet kontrolu nad svým vlastním územím. V tomto mocenském vakuu si sousedé Iráku začali troufat na věci, kterých by se dříve neodvážili. Turecko postavilo na horním toku Eufratu několik velkých přehrad a právě finišuje další vodní dílo rekordních rozměrů, přehradu Ilisu, která má pojmout až 10 miliard metrů krychlových vody. To se projevuje na dolním toku v Iráku poklesem hladiny, vedoucím k nedostatku pitné vody ve velkoměstech jako Basra a – stejně jako v Egyptě – k zasolování dříve úrodných polí.

Podle mezinárodních dohod by Turecko mělo odebírat z Eufratu nanejvýš tolik vody, aby do Iráku stále protékalo aspoň 500 metrů krychlových za sekundu. Prakticky Turci tuto dohodu již dlouho nedodržují, přesně od doby, co se přestali bát irácké vojenské síly. Zbývá ještě Tigris, protékající Bagdádem, jenže ten zase pramení v Íránu, který na něm pro změnu konstruuje sérii přehrad. Jeden z důležitých přítoků, Sirwan, má být podle íránských plánů zcela odkloněn stranou za pomoci 47 km dlouhého podzemního potrubí, takže z jeho vod by do Tigridu nedoplynula ani kapka. To by mohlo znamenat pokles průtoku v Bagdádu o nějakých dvacet procent.

Z pohledu Evropy je tato situace značně nepříjemná, protože s ní reálně nemůžeme udělat nic; pryč jsou ty doby, kdy evropské mocnosti mohly Turkům či Íráncům něco přikazovat, například to, aby se podělili o vodu s iráckými sousedy. Praktický následek v podobě další možné migrační vlny z regionu by ovšem v Evropě téměř jistě skončil. Zdejší azylové a sociální systémy jsou proti vyschlé Mezopotámii něco jako ráj.

Takže: kéž by zapršelo.