1 Komentář

Vysvětlete, co jste dělal v sedmnácti letech

KOMENTÁŘ

Témata: , ,

Co to vlastně znamená, když se říká, že nějaké zemi nelze vládnout? Občas můžeme číst třeba, že Afghánistán je „ungovernable“ – autorita centrální, Západem podporované vlády zdaleka nefunguje v celé zemi, podle uniklých tajných map NATO nesahá v několika směrech příliš daleko od Kábulu. Přitom to ovšem není tak, že by zbytek země byl ovládán jedinou silou, jež by byla přijatelnější pro celé obyvatelstvo. V Evropě byly takové obavy občas potichu vyslovovány v 70. letech, v době kampaní levicových teroristů v Německu a v Itálii, ale to přešlo.

Belgie v letech 2010–2011 nebyla přes 500 dní schopna sestavit vládu s důvěrou. Občas se vydávalo za ukázku tamní vysoké politické kultury to, že se navzdory formálnímu bezvládí nic dramatického neděje, státní aparát funguje dál, demokracie není ohrožena. Teroristické útoky v roce 2016 postavily tento názor do trochu jiného světla, když se ukázalo, jak různé policejní složky, na něž nedohlížela žádná jednotící politická autorita, propadaly vzájemné rivalitě a nespolupracovaly.

Slovo „ungovernable“ padlo i v některých článcích o výsledcích švédských voleb, což je jistě přehnané. Rostoucí fragmentace politického spektra? Jistě. Nebezpečí, že dosavadní politická trajektorie směřuje spíš špatným směrem? Ano. Ale možnosti sestavování vládních koalic zdaleka nebyly vyčerpány.

Ale co když ta nemožnost vládnout může mít ještě jinou podobu než to, že se nedaří sestavit vládu či že stát není schopen na celém území a ve všech sférách prosadit svou autoritu? Co když se někde nálady a normy změní takovým způsobem, že je sice naplňován zákon, ale zároveň se to děje tak, že spousta občanů dospívá k názoru, že takhle to už nemůže jít dál, že tento způsob vládnutí je neudržitelný?

Ve Spojených státech nyní probíhá v Senátu schvalování kandidáta na soudce Nejvyššího soudu Bretta Kavanaugha a takhle už to nemůže jít dál. Srazilo se zde několik tendencí politiky poslední doby a výsledkem jsou scény kolektivního šílenství.

Zaprvé, politizace jmenování soudců Nejvyššího soudu už nějaký čas roste s tím, jak stoupá význam soudů v politice. Různé voličské skupiny považují některá v zásadě politická rozhodnutí za tak podstatná, že nejsou ochotny o nich diskutovat; mají pro ně charakter nezadatelných práv. To je případ práva na umělé přerušení těhotenství, zakotveného nálezem Roe vs. Wade z roku 1973. Posílení konzervativní většiny na Nejvyšším soudu se v jejich očích rovná zákazu potratů (přestože to není pravda; kdyby k tomu opravdu došlo, znamenalo by to jen, že právo regulovat potraty by se přesunulo na státy). Konzervativci naopak v liberální většině na Nejvyšším soudu vidí ohrožení práva nosit zbraň a svobody náboženství.

Zadruhé, schvalování soudců se stalo důležitým pro prezidenta Trumpa v užším politickém smyslu. Slib prosazovat konzervativní soudce, to bylo to, co přivedlo do řad jeho voličů konzervativní křesťany, jež jinak jeho charakter a mnohé názory odpuzují (nedávný průzkum potvrdil, že ti z Trumpových voličů, kteří žijí náboženskou vírou, mají například nižší sklony k rasismu a jsou vstřícnější vůči imigrantům než jeho sekulárnější voliči). Je to jeden ze slibů, které Trump plnil a dál ho před blížícími se podzimními kongresovými volbami potřebuje plnit. Loňské schválení soudce Neila Gorsucha bylo konzervativci kvitováno s uspokojením. K tomu připočtěme rekordní počet nových soudců federálních soudů nižších stupňů, jež se daří schvalovat díky zdatnosti vůdce republikánské většiny v Senátu Mitche McConnella. Levice, jíž republikáni v posledním roce Obamovy vlády odepřeli jmenování soudce Nejvyššího soudu Merricka Garlanda, se pochopitelně cítí ošizena.

Zatřetí je tu vlna #MeToo, jíž vyvrcholil měnící se náhled na sexualitu a vztahy mužů a žen. Ta si vybrala svou daň i v politice, když byl loni v prosinci nucen rezignovat demokratický senátor Al Franken z Minnesoty poté, co ho sedm žen obvinilo z nepřijatelného chování (měl je osahávat a vyvolávat nežádoucí intimní situace; nešlo o znásilnění). Někteří demokraté toho dnes ve zpětném pohledu litují – když jde o jednoho z nich, najednou hned vidí jasněji tu kampaňovitost, s jakou byl Franken vytlačen, aniž by se mohl příliš bránit.

Letos na jaře Donald Trump nominoval na Nejvyšší soud federálního soudce Bretta Kavanaugha. Byl to respektovaný právník, nikdo proti němu nemohl vznést konkrétnější obvinění, než že je konzervativní. Asi nejzajímavější položkou jeho životopisu bylo, že jako prokurátor sloužil v týmu zvláštního vyšetřovatele Kennetha Starra, který kdysi vyšetřoval prezidenta Clintona.

Senát se zprvu propracovával k hlasování o něm obvyklým způsobem. Došlo k nějakým tahanicím o zveřejnění pracovních dokumentů z jeho minulosti (dokumenty právníků v určitých vládních funkcích jsou chráněny jakousi obdobou advokátního tajemství), některé jeho výroky byly vytrhávány z kontextu, ale celkem nic, co by vybočovalo z běžné normy. Rozhodně se nečekalo, že by na Kavanaugha mělo vyjít najevo něco z minulosti – už proto ne, že absolvoval ve svých předchozích funkcích několik bezpečnostních prověrek, i v Senátu.

Až minulý týden se vůdkyně demokratů v Senátu vytasila s tím, že má dopis obsahující závažné informace z minulosti Kavanaugha. A že ho předává FBI a že hlasování o Kavanaughovi teď nemůže pokračovat. Neřekla, od koho, neřekla, o jaká obvinění se jedná.

Během dalších dnů vyšlo najevo víc. A to ne díky Feinsteinové, ale díky deníku Washington Post. Ten přinesl rozhovor s autorkou dopisu. Je jí kalifornská psycholožka jménem Betsey Blasey Fordová a tvrdí, že v roce 1982, když jí bylo patnáct a Kavanaughovi sedmnáct, tak ji napadl a pokusil se ji sexuálně zneužít. Nikdy o tom nikomu neřekla až do roku 2012, kdy se s tím svěřila svému terapeutovi. Získala jeho zápisky ze sezení, jež se ovšem v některých údajích liší od jejích současných vzpomínek.

Kavanaugh obvinění rozhodně popřel, ovšem ještě předtím, než byly zveřejněny detaily. Realita nastolená #MeToo je taková, že si nikdo netroufne Fordovou kritizovat či naznačit, že by její obvinění nemělo být bráno vážně. A to včetně většiny konzervativců. Imperativ, že „Každé ženě-oběti je třeba věřit“, je silně zakořeněný. Je to fixní idea odolná vůči realitě. Nijak ji nenaboural ani skandál časopisu Rolling Stone s takzvanou „Jacky“. V roce 2014 přinesl tento časopis dlouhou reportáž o skupinovém znásilnění, k němuž mělo dojít na University of Virginia. Jenže se ukázalo, že dívka Jacky, jež byla hlavním a vlastně jediným zdrojem reportáže, si celou věc vymyslela. Časopis Rolling Stone stály soudy s poškozenými studenty a univerzitními funkcionáři několik milionů dolarů a fakticky vedly k jeho nucenému prodeji.

Zároveň je jaksi jasné, že nikdo nemá tušení, co přesně by se mělo v dané věci dělat. Promlčecí lhůty neexistují v trestních zákonících zbůhdarma. Třicet let staré obvinění nikdo spolehlivě nevyšetří – tím spíš, že Fordová si nepamatuje, kde k útoku došlo, a mění svá vyjádření ohledně toho, kolik lidí se na něm podílelo – jednou čtyři chlapci, pak jen dva ze čtyřech, pak že taky byla přítomna ještě jedna dívka. Jediný nezávislý, ovšem ne soudobý, doklad jsou zápisky terapeuta. Ale je přece notoricky známé, že pacienti v terapii nemluví vždy pravdu. Je dokonce jedním z charakteristik terapie, že k pravdě se pacienti naopak dobírají.

Rozhodně to nevyšetří FBI, protože ta se zabývá porušováním federálních zákonů a již oznámila, že předané materiály indicie nějakého federálního zločinu neobsahují.

Taky se ukázalo, že Feinsteinová měla dopis již týdny, ale nechávala si ho až na poslední chvíli. Teď senátoři běhají jako bezhlavá kuřata a řeší, co by vlastně měli dělat. Jeden logický nápad je podrobit výslechu Kavanaugha i Fordovou. Demokraté ovšem obratem varují, že výslech Fordové by se zvrhl v agresivní snahu ji zastrašit a pomstít se jí. Na sociálních sítích už se to děje. Jak ale jinak chcete obvinění prověřit, když nesmíte od obviňujícího chtít žádné další informace? A zhruba tak to právnička Fordové Debra Katzová řekla v televizi: Není na mé klientce, aby obstarávala další podpůrné důkazy.

Tak se stalo, že o vhodnosti či nevhodnosti kandidátů pro jmenované funkce dnes rozhoduje to, co možná dělali v sedmnácti letech. Kdekomu dochází, že je to absurdní. Ovšem půlka odmítá to připustit v situaci, kdy jde o politické vítězství jejich strany. Svět, kde se nevyšetřovalo po třiceti letech, co kdo dělal v sedmnácti, si nikdo netroufne obhajovat či snad ani představit.

Jaký normální člověk bude ochoten vykonávat veřejnou funkci? Jen andělé, na které nikdo nic nenajde, jenže ti bohužel neexistují. A lidé s hroší kůží, kterým je jedno, že budou proklepáváni médii a vláčeni sociálními sítěmi oni i všichni jejich příbuzní a známí od dětství.

Tuto demokratickou kulturu nelze doporučit k následování. Nelze v ní prostě vládnout, je „ungovernable“.

Z nového čísla V čem jsou čeští Piráti extremisté. Pirátská strana soupeří o postavení vyzývatele ANO

Echo týdne: Demokrat z Muslimského bratrstva ● Komentář: Horste, neměl jsi s paní chodit na led ● Fokus: Sebevědomí mileniálové, jak dlouho ještě? ● Svět: Africké století

Prezident, média a neziskovky zneužili vraždu Slovenský expremiér Robert Fico nejen o západní levici
Slovo design dnes nikoho neohromí SPECIÁL: Architektura & Design

/
komentátor

Narodil se v roce 1963, Pražák. Studoval češtinu a angličtinu na FF UK. Koncem 80. let přispíval do samizdatové Revolver revue, od roku 1990 novinář - Respekt, Český deník, Lidové noviny, MF Dnes, nejdéle, od roku 2006 do roku 2013, v Lidových novinách. Novinářskou kariéru přerušil v letech 1997-2000, kdy byl tiskovým tajemníkem na velvyslanectví ČR ve Washingtonu. Překládal z angličtiny (Malcolm Gladwell, Niall Ferguson).

Názory Více

Online zprávy Více

Vážení diskutující,
Echo24.cz chce umožnit svobodnou diskuzi, ale vyhrazuje si právo neukládat či mazat příspěvky urážlivé, vulgární, xenofobní, odkazy na jiné internetové stránky či takové příspěvky, které odporují obecné lidské slušnosti. Před vložením vašeho příspěvku prosím zkontrolujte, zda jste opravdu přihlášeni. V opačném případě se váš příspěvek ukáže jen na vašem monitoru, ale do diskuze se nezanese.