Tohle skutečně nejsou dědici 17. listopadu

KOMENTÁŘ

Tohle skutečně nejsou dědici 17. listopadu
Oslavy na Národní třídě. Foto: Shutterstock
2
Komentáře
Daniel Kaiser
Sdílet:

Hlavní zprávy

Včera ministr zdravotnictví Jan Blatný představil plán, jak dál s covidem, který se prodává jako cesta k uvolňování. V takzvané matici opatření rozepsalo ministerstvo pět epidemických úrovní, dnes jsme údajně v té nejhorší, páté.

Pro zavřené školy, což je nejvíce do nebe volající stupidita, skýtá plán jistý pokrok, na čtvrté úrovni by už do škol mohl celý první stupeň ZŠ, ve třetí úrovni i střední školy, ve druhé univerzity, v prvním stupni všichni – ale povinnost roušek, především u malých dětí zcela nepodložená, má zůstat zachována. Jinak je na této Blatného matici pozoruhodné spíš to, jak dlouhou cestu k volnosti téměř v každém oboru lidské činnosti načrtla. Například obchody budou ještě i  na třetí úrovni trpět povolenou hustotou jeden zákazník na 15 metrů čtverečních.

 

Tento manifest masochismu vyhlašuje Blatný ve dnech, kdy k nám z nároží, plakátovacích ploch a účtů na sociálních sítích promlouvají občanská sdružení zaměřená na odkaz 17. listopadu. „Díky, že můžem“ – jinak organizátoři Korza na pražské Národní třídě neztratí ani slovo o tom, že letos ani oni nemůžou. Můžou trochu málo, po domluvě s pražskou samosprávou, a tak ve vší vážnosti nabízejí lidem, že svíčku na Národní za ně položí jacísi dobrovolníci (asi v respirátorech). Další, větší skupina organizátorů, která si říká Festival svobody, už se s tím nemaže a vymyslela dokonale orwellovské heslo „Sami, ale spolu“.

Prvenství při budování dystopie zatím patří Milionu chvilek pro demokracii. Pořádá 16. listopadu největší online demonstraci – kde? V republice, ve střední Evropě, nebo v dějinách? Lidé se budou moci z tepla svých domovů přes internet jako diváci připojit k programu, který pro ně spolek přichystal. V provolání k 17. listopadu nejenže akceptují covidem podmíněné vládní zákazy, oni je dokonce chtějí: „Není možné ani odpovědné se osobně scházet...“

Slovo „demonstrare“ latinsky znamená „ukázat, předvést“. Online demonstrace je prudká devalvace toho, co pojem a koncept demonstrace obnášely v analogové době a vlastně až donedávna, tedy ještě hluboko do první fáze doby digitální. Od nepaměti až do 16. listopadu 2020 demonstrovat znamená jít alespoň symbolicky s kůží na trh. Člověk se jde/šel ukázat taky proto, aby jiní lidé podobného názoru mohli z jeho přítomnosti načerpat útěchu, že „nás je víc“. Přenést své životy na internet je jistě legální, ale přenašeči by při tom nemuseli devalvovat slova, která budeme chtít používat i my ostatní.

Zmínění rutinéři piety k 17. listopadu 1989 se těší slušnému zázemí (v Praze například pirátsko-starostovský magistrát; trvá na co největším umrtvení života a současně do městského rozhlasu pustí Modlitbu pro Martu; chudák Marta Kubišová) a mediálnímu pokrytí. Česká televize je opět plně režimní televizí v tom smyslu, že pokud jde o koronavirus, členy vlády ČT napadá jen za odchylky od epidemiologického kánonu.

Foto: Týdeník Echo

Pak jsou tu občanské iniciativy v tom původním slova smyslu, penězi, styky a mediálním pokrytím nesrovnatelně slabší, které proti této ortodoxii vystupují. Je to například iniciativa Vraťme děti do školy, ustavená toto pondělí, která žádá návrat všech dětí do škol a bez omezení. Odvolává se na ústavu, v níž je právo na vzdělání zakotveno. Je to skupinka kolem pražského živnostníka Davida Tesaře, která svolává na 17. listopadu demonstraci do všech krajských měst. V Praze půjdou do ulic demonstrovat proti karanténním opatřením vlády.

Kavárník David Tesař z Prahy svolává v úterý na Václavské náměstí od 16 hodin protestní pochod hlavním městem a k témuž vyzývá odpůrce karantény i v krajských městech po celé zemi. Manifest, který má Tesař vyvěšený na Facebooku, sice není gramaticky dotažený („Nechceme trýznit naše životy“ apod.) a kromě toho z něho čiší poněkud svébytný pohled na svět („My chceme změnit tento současný politický systém, který rabuje naši společnou pokladnu.“ aj.), skutečnému duchu 17. listopadu z let 1989, ale i 1939 se však přibližuje víc. Je to pokus radikálně rozšířit hranice myslitelného a proveditelného a současně reakce na politiku vlády, která je v některých ohledech, opět připomeňme školství, hluboce nelidská.

×

Podobné články