Co když jsme Ukrajinu už prohráli?

Je třeba kousnout do kyselého jablka a říct otevřeně, že vyvěšováním ukrajinských vlajek tuto zemi nezachráníme. Ale velmi pravděpodobně Ukrajinu před ruskou agresí nezachrání ani západní sankce, i kdyby k nim existovala vůle. Ukrajina se teď může spoléhat jen na svou schopnost se bránit a na vojenské dodávky zemí, které k tomu jsou ochotné. Což není třeba jen Německo, ale i Izrael, který, jak referovala tamní média, odmítl žádost Ukrajinců o protiraketový systém Iron Dome – aby si nenaštval Rusko. Tak daleko ruský vliv sahá.

Putinův pondělní projev zahájil novou éru. Je čas udělat mezisoučet.

Ocitujme pasáž z víceméně namátkou vybraného textu norského experta o tehdy chystaném plynovodu Nord Stream (o tom prvním, co už funguje) z roku 2008 – ne proto, že by byl jedinečný, ale naopak protože dobře vystihuje určitý rozšířený způsob uvažování:

„Německý ministr zahraničí Steinmeier například tvrdí, že Evropa musí k zajištění přátelských vztahů s Ruskem své energetické a obchodní vztahy s Ruskem prohloubit. Podobně jako v Ostpolitik Willyho Brandta v 70. letech zní mantra, že je třeba s Ruskem dosáhnout harmonie prohlubováním kontaktů. Nord Stream z toho pohledu představuje významný krok k posílení vztahů obou stran, a tudíž mírové koexistence. Dokonce jsou vyslovovány paralely s evropským integračním procesem po druhé světové válce. Jak řekl bývalý švédský velvyslanec v Rusku Sven Hirdman, ,Čím víc hospodářské a průmyslové spolupráce v Evropě máme, tím lépe. Nord Stream je srovnatelný s Evropským společenstvím uhlí a oceli (první zárodečnou organizací Evropských společenství z roku 1952)‘.“

Tento způsob uvažování skončil. Byl posledními událostmi definitivně a jednoznačně vyvrácen. Byl postaven na chybných představách o politice, státnosti, o Rusku. Byla to stejně chybná strategie jako strategie vůči Číně. V Americe s ní nyní, v posledních čtyřech pěti letech probíhá zúčtování. Předpoklad, že čím bude Čína tržnější a integrovanější do globálních struktur, tím bude demokratičtější a přátelštější, se nenaplnil. Stejně si Evropa musí projít zúčtováním se svou Ostpolitik.

K té módě patřilo i odsuzovat na smetiště dějin přílišnou pozornost geografii. Koho dnes zajímá území? Rozhoduje lidský kapitál, schopnost kooperovat. A tak podobně. Tak se podívejme na panoramatický pohled na ruské západní hranice. Vezmeme-li to popořadě, s Arménií Rusko nemá konflikt, protože ji má plně pod kontrolou – země dokonce měla v minulých letech doslova ministerského předsedu z Gazpromu. Přesto ji ani nedokázalo ochránit ve válce s Ázerbájdžánem. Ten je jedinou zemí, která dokáže mít s Ruskem dobré vztahy a zároveň mu nebýt podřízena. Je ovšem bohatý.

Gruzii Rusko okupuje. V Moldávii udržuje „zamrzlý konflikt“. Na Rumunsko neútočí, protože je v NATO.

Pak je tam Ukrajina.

Následuje Bělorusko, které je příkladem neodvratitelnosti ruského sevření. Lukašenkaose snažil balancovat Rusko a Západ. Ten, kdo obviňuje Západ, že v Ukrajině rozdmýchával opoziční nálady, platil ilegální Majdan atd., v případě Běloruska taková obvinění vznést nemůže – západní politika vůči Lukašenkovi byla přiměřeně pragmatická, do vnitřních poměrů se pletla málo a nechávala Lukašenkovi otevřené dveře ke spolupráci. Nestačilo to, Lukašenko nezvládl zinscenovat volby – je to zajímavý jev, že současní diktátoři stále pociťují nutnost předstírat demokracii – a musel se uchýlit pod Putinovu ochranu. Dnes vysocí činitelé tamního režimu používají obraty jako „naši prezidenti Lukašenko a Putin“ a ruská vojska, která do Běloruska přijela na cvičení, už tam zůstala.

Jejich počet násobně převyšuje jednotky NATO v baltských zemích. Putin na ně útočí jen verbálně. Protože jsou v NATO. Pak je tu Finsko, na které Putin neútočí a není v NATO. Hraje tu roli tradice finlandizace a ovšem ještě předtím vzpomínka na finsko-sovětské války, které pro supervelmoc nebyly jednoduché. Ale hlavně má Finsko 200 tanků (Česko má zmodernizovaných 30) a přes 50 stíhaček (Česko 12).

A končíme úzkým pruhem hranic s Norskem. Putin jim tam třeba občas nažene blízkovýchodní uprchlíky. Ale neutočí na ně, protože je v NATO.

Život na ruské hranici je tedy pro země, které nejsou v NATO, neklidný. Ty země to, dá se říct, odnesly za nás. Žijí tam lidé, kteří by třeba chtěli podobné věci jako my. Ale narodili se na jiném místě.

My jsme skončili tentokrát na té příjemnější straně nové železné opony. Z morálního hlediska musíme žít s tím, že to není úplně naše zásluha. Ale spadla klec a benefity, které byly dány k dispozici nám, už pro další země nejsou v nabídce. Jsme odsouzeni k sobectví. Svoboda není nedělitelná, bohužel.

To neznamená, že nemáme vyvěšovat ukrajinské vlajky nebo jim nějak pomáhat. Ale znamená to například zvážit, do jaké míry se hecovat do sankcí, když není jisté, zda mohou mít rozhodující účinek. A hlavně když některé evropské země o takový účinek ani neusilují. Situace na evropském východním pomezí pro ně prostě není důležitá a abstraktní principy to nepřeváží.

Stejně tak nemůžeme vést boj proti Rusku takříkajíc do posledního Ukrajince. Oni budou umírat, my ne. I takové morálně neuspokojivé úvahy je třeba připouštět a vypořádávat se s nimi.