Časy „upřímné“ sebekritiky. Virtuální čistky mají dopady v reálném životě

Někdo patrně učinil na Josefa K. křivé udání, neboť byl, aniž se dopustil něčeho zlého, jednou ráno zatčen. Situaci z úvodu Kafkova Procesu je možné brát jako předznamenání údělu mnoha a mnoha milionů obětí totalit dvacátého století, lidí, kteří v noci zaslechli zlověstné bouchání na dveře, aby pak byli odvedeni a zpracováni mašinerií moci, neosobní a žravou. A stali se její součástí, sehráli v ní svou roli – od překvapení a pobouření na počátku ke kajícnému přijetí ve finále.

„K. věděl teď docela jistě, že by bylo jeho povinností, aby se sám chopil nože ve chvíli, kdy si jej podávají z ruky do ruky, kdy se nad ním vznáší, aby se jím probodl. Ale neučinil to, otáčel krkem dosud volným a rozhlížel se. Nedokázal se dokonale osvědčit, nedovedl odejmout úřadům všechnu práci, odpovědnost za tuto poslední chybu měl ten, kdo mu odepřel zbytek síly, které k tomu bylo třeba.“ Podobně se mohli cítit někteří z těch oddaných komunistů, které si matka strana vybrala k perzekuci a oni jí prohlašovali oddanost ještě cestou na popraviště, a možná i oni v posledním okamžiku pocítili – stejně jako Kafkův Josef K. – záchvěv zděšeného instinktivního a marného odporu.

I dneska se člověk může snadno stát svědkem podobných „procesů“. Stačí na to pár kliknutí na sociálních sítích – může se stát svědkem nějakého „procesu“, v reálném čase sledovat cestu nějakého Josefa K. od nekonkrétního obvinění k virtuálnímu noži. Nejde v nich o fyzické přežití ani ztrátu svobody – nejenom v tomhle ohledu se tragédie minulých dob opakují jako fraška. Pořád ale fraška hrozivá kvůli své absurditě a bezvýchodnosti, rychlosti, s jakou je často rozvrácen život obžalovaného protagonisty. („Každý den má Twitter nějakou hlavní postavu. Vaším cílem by mělo být se jí nikdy nestat,“ píše i na základě vlastní zkušenosti britská novinářka Marie Le Conteová). A také kvůli ochotě „obžalovaných“ doznat se a omlouvat se, i kdyby třeba nevěděli za co přesně. Symbolicky se pokořit nejenom před těmi, vůči nimž se měli provinit, ale možná především před zuřícím davem jmen, přezdívek a profilových obrázků, jež dohromady skládají tu nehierarchizovanou mašinerii odhodlanou je spotřebovat jako pohonnou hmotu. Projevit jí ještě vděk – sluší se to tak.

Celý text Ondřeje Štindla si přečtěte na ECHOPRIME nebo v Týdeníku ECHO. Objednat si ho můžete zde.