1 ÚHEL POHLEDU

Spisovatel Jiří Kratochvil vyzývá k obnově literatury jako „svědomí národa“.

NOVÉ

Témata:

Začnu „svědomím národa“. Na popravě tohoto pojmu jsem se totiž na počátku devadesátých let taky podepsal. Nebyl jsem samozřejmě jediný, byl nás celý houfec, který tenkrát věřil, že pádem komunistického režimu se ten tradiční a takřka sakrální spisovatelský pojem vyprázdnil a stál se dokonce komickým.

Euforie, to byla ta mlžná clona, která taky mně překrývala devadesátá léta, takže jsem rovněž neviděl, jak si ti někdejší nejšikovnější normalizátoři už kutálí své oligarchické kuličky. A navíc oslepen několika literárními cenami, připlácnutými na hruď včera ještě neznámému a zakázanému autoru, měl jsem najednou pocit, že literatura sice už není svědomím národa, ale zato je pro mě tím jediným důležitým statkem. Ale to bylo bohužel všeobecné, literatura dostala své hřiště, na němž si mohla stavět hrady z písku, a dostalo se jí dokonce verbálního posvěcení: postmoderna.

Ve všech mých románech je vždy přítomna politika, jsou to vždycky do značné míry politické romány, ale střetnutí s politikou má v mých románech pokaždé podobu literárního artefaktu, moc mi záleželo na tom, aby to byl vycizelovaný kratochvilovský literární klenot, uzavřený do postmoderního „futrálu“, řečeno s Čechovem, což vše na úkor srozumitelnosti pro většinového čtenáře.

William Faulkner byl přesvědčen o tom, že jediné, na čem má spisovateli záležet, je jeho dílo. Faulkner byl génius, a pro ty to nepochybně platí. Nejenže nejsem geniální, ale navíc jsem si jist, že nepatřím do první garnitury české literatury. To je pro mě odedávna ten nejzákladnější axiom mé spisovatelské existence. A to má na druhé straně tu přednost, že nemám nic společného s grafomanskou ješitností, která stojí na tom, že grafomani, jak jsem se s nimi setkal, se cítí nedoceněnými génii.

Pro mou a nejen literární orientaci byl důležitý jeden velice zlý zážitek, za který se dodnes právem stydím. Ale na rozdíl od hloupého nápadu, že už minul čas svědomí národa, což bylo selhání intelektu, tohle bylo právě selhání svědomí. Na začátku sedmdesátých let jsem už byl zakázaným autorem, kterému na příkaz shora nakladatelství Blok už nesmělo vydat v edičním plánu ohlášenouknižní prvotinu. A tu jsem, hle, co vrátný v drůbežárně vstoupil do Socialistického svazu mládeže, abych se tak směl stát publikujícím autorem. Dlouho jsem tam nepobyl a zážitek studu mě pak přivedl k rozhodnutí, že raději si budu psát jen sám pro sebe, nepublikovat, než abych za cenu opakovávaného selhávání svědomí splynul s tehdejší oficiální kulturou. To mě později přivedlo do disentu atd. Ale už dost o mně.

S nadšením jsme četli román Den opričníka geniálního Vladimira Sorokina, román, který ve velice průhledné alegorii představil putinovské Rusko. A tady stojí za pozornost, jak se současný samoděržavec staví k ruské literatuře. Maje zkušenost ze sovětské éry, kdy býval kágébákem, moc dobře ví, že postihovat literaturu vede jen k tomu, že se zahraniční nakladatelství pak o ni porvou. A rovněž ví, a to plně respektuje, že ruská literatura je odedávna páteří ruské velikosti a hrdosti, přičemž zároveň platí, a to zas samozřejmě vítá, že lid romány moc nečte, literatura nijak neovlivňuje vědomí a svědomí ruského národa. To mohou spíš ovlivnit ruští nonkonformní aktivisté a novináři a s těmi samoděržavec umí zatočit.

Jsem si čím dálvíc vědom toho, že právě ta nejkvalitnější literatura je v téhle zemi, stejně jak v zemi samoděržavcově, jen elitní záležitostí:romány čtou jenom účastníci literární olympiády a možná několik nám oddaných čtenářek. Vycházejí nám knížky, v nichž umíme suverénně vyprávět příběhy, což je naše závratné štěstí, mobilizující naše endorfiny, ale naší povinností je teď použit jazyk, kterým vládnem, jak nikdo jiný v téhle zemi, použit naše vycepované literární řemeslo taky k tomu, abychom oslovili tu politicky zmanipulovanou většinu. Jazyk, který jsme si vytříbili na desítkách románů a stovkách povídek by nám teď měl posloužit i v živé publicistice. A na rozdíl od ruských novinářů nám tady nehrozí, že se stanem terčem námezdných snajprů.

Žijem v čase pandemie, kdy se všechno kromě boje s koronavirem jeví nedůležité. Inter armasilentMusae, tvrdili latiníci, ve válce mlčí Múzy, ale já si myslím, žeprávě inter armanesmíme my mlčet. Pišme si dál pro své potěšení postmoderní příběhy, ale užijme svých schopností i v publicistice. Probuďme znova svědomí národa, které v obrozenských časech dokázalo vzkřísit a oživit náš nádherný jazyk a za komunistické a normalizační totality dokázalo oslovit národ, anebo aspoň jeho významnou část. A teď nebo nikdy, jak už bylo jednou řečeno.

Čtěte také: Některá omezení vlády jsou již na hraně ústavnosti, říká ústavní právník Kysela