Proměna Viewegha. „Po aortě“ je lepší než před ní

„Potřebujeme změnu, oznámil mi nakladatel ihned po příjezdu do Sázavy, sotva jsem jemu i sobě nalil welcome drink.“

I kdybychom v nejtemnější temnotě vyslechli tuto větu, věděli bychom, že ji nemohl napsat nikdo jiný než Michal Viewegh. Otevírá se jí jeho poslední kniha Muž a žena a je v ní ve zkratce všechno, co se na něm dobře čte a co taky jiné irituje. Tedy akce, očekávání, jak to bude dál, co se z toho vyvine, odkaz na svět, který jeho čtenáři znají a v němž se dobře orientují, tedy „Sázava“, autorův pevný bod ve světě.

Nakladatel je samozřejmě jeho kumpán Martin Reiner, pod jehož manažerským dozorem se dvě desetiletí odehrával ten zázrak Vieweghova literárního byznysu, jehož kola se měla stále spolehlivě točit, neboť schopnost snášet zlatá vejce neměla jen tak zmizet. A pak je tu ten „welcome drink“, nezbytný fetišistický pozdrav vieweghovského světa, kterým se dá najevo, že čtenář se může spolehnout, že bude vše na úrovni, světácké, jak byl léta zvyklý.

Jenže je to hořký panák, protože nakladatel oznamuje „změnu“. Přímo ji vyžaduje. Cosi se totiž stalo a ve starých kolejích nelze jet dál. Byznys drhne, „příští rok se psaním neuživíš“, říká mu drsně nakladatel s uvítacím pitím v ruce. Venku do toho zahouká Family Frost: mám tedy jezdit s pojízdnou mrazírnou? Třeba: v příští knize hrdina jezdí s mrazákem…

Ocitáme se tu hned v jádru problému a v dramatu spisovatelova života. Na začátku byla okolnost, kterou národ zná pod jménem „Vieweghova prasklá aorta“ (2012). Po ní následovala dlouhá a komplikovaná rehabilitace a oslabení některých mozkových funkcí a s tím spojené výpadky paměti, deprese, pocity zhroucení.

Pro všechny by to byla fatální situace, pro bestselleristu Vieweghova typu katastrofa, konec. Jeho úspěch, tedy i životní styl a vůbec životní smysl, byl totiž založen na vysoce zvládnutém umění kvalitního literárního standardu, jehož základem byla sdělnost, srozumitelnost a lehkost podání. To bylo po aortě pryč.

Z autora, jenž si tak se svým čtenářstvem rozuměl v obyčejných, někdo by řekl průměrných, nárocích na životní „pohodu“, jíž se dociluje materialisticky obyčejným uspokojováním bazálních potřeb, se stal pacient a deprivant. Jak někde napsal, „popisoval jsem hédonistický život, o který mě kdosi, osud, Bůh nebo nějaký jiný hajzl, připravil“. Konečně mu bylo vnuceno to, co mu vyšší kritika vyčítala jako nedostatek skutečného prožitku, skutečné bolesti, skutečné syrovosti. Najednou toho bylo až příliš. Najednou bylo jenom to.

Zde je nutné říct, že Michal Viewegh byl vždycky tím druhem spisovatele, který je upírem sám sobě, jeho autobiografické postavy, ať už Oskar, nebo Mojmír, žijí z jeho vlastní krve, a bylo možné předpokládat, že do morku vysaje událost, která tak zásadně změnila podobu jeho života. Námitka sebestřednosti je irelevantní, neboť „sebestřednost“ je v literatuře mimo kategorie dobra či zla. Jsou autoři, kteří o sobě nepíší vůbec, ale přitom jsou zcela sebestřední, čtenáře de facto nepotřebují. Pak jsou autoři, kteří skoro nikdy nepsali o ničem jiném než „o sobě“, a přitom čtenář jejich výpověď, kterou můžeme klidně nazvat tvůrčím narcismem, čte se zájmem i v různých a nekonečných variacích.

Prvním textem po aortě byly deníkové zápisky Můj život po životě (2013). Bylo typické, s jakými úšklebky se tato asi nejosobnější Vieweghova kniha vůbec setkala: recenzentka MF Dnes psala o „monotónním bolestínství“. Pro vnímavějšího a lidskému rozměru takového psaní otevřenějšího čtenáře to byla syrová (konečně!) zpráva o stavu tvůrčího člověka, kterému jsou z ruky vyraženy nástroje, které ovládal, a on je sbírá ze země s údivem a nepochopením, co se mu to stalo a co teď s nimi. Byla to samozřejmě literatura svého druhu, prolíná se s terapií, se zápisky, které si pořizuje pacient po amnézii, ale od takových primárních záznamů se zásadně odlišuje permanentně přítomnou černou ironií a pak kvalitou, kterou Vieweghovi nemoc nevzala: totiž srozumitelným a přitom velmi ostrým zachycením života v paradoxních situacích. Jsou to vlastně hořké mikroanekdoty ve stavu, kdy na vtipy není nálada a chuť a absolutní většina by jich nebyla schopna. Viewegh je dělá, protože takový je a zároveň má představu, že se to od něho očekává. A tak si stěžuje, lituje se, někdy i pláče nad sebou samým a zároveň si z toho utahuje, ironizuje, stýská si, že mu nejde to, na čem založil svůj život i existenci. Něco ale psát musí, ví to on a ví to i nakladatel, který ho v psaní povzbuzuje a který s textem počítá i v ekonomické rozvaze firmy. Na záložce útlé knihy se pak čtenářům omlouvá, že to není ten Viewegh, na kterého jsou zvyklí, ale prosí je, aby to zkusili, že příště to třeba bude lepší.

Následovaly dvě knihy povídek – a také pravidelný přísun mediálních zpráv z Vieweghova rodinného života, který se rozpadal a stal se přitom obecním majetkem, zčásti i jeho vlastní zásluhou. Signálem, že něco ve vzorně předváděném životě úspěšného Mistra nehraje, vyslala už předaortová Biomanželka (2010). Autor tohoto článku nad ní tehdy nehraně zajásal, že se Vieweghovi vrátilo jeho vlastní téma, tedy pohlavní boj, respektive citový vztah mezi mužem a ženou. Kniha byla nezastíraně autobiografická, zobrazovala – samozřejmě v nadsázce, ale ne přílišné – nečekaný (pro něj) vývoj spisovatelova manželství, přesněji emancipaci jeho ženy, která probíhala jiným způsobem, než si Pán tvorstva představoval.

V oněch dvou povídkových knihách dostala ironická a polemická nadsázka o poznání trpčejší příchuť a v řadě povídek promlouvalo citové zklamání naplno, byť s vědomím, že nakonec si za všechny věci můžeme většinou sami. Obě dvě knížky, Zpátky ve hře (2015) a Bůh v renaultu (2017), byly recenzenty spíš odzívány a ani čtenářstvo už je nekupovalo tak spolehlivě jako dřív: povídky se obecně hůř prodávají. Ale důvod mohl být i v tom, že to byl opravdu jiný Viewegh, ale přitom vůbec ne špatný Viewegh, v něčem i lepší Viewegh. Povídkovou knihu je vždy obtížné hodnotit v celku, neboť jsou tam kusy lepší a horší, jeden dva vynikající, čtyři spíš horší. Obsedantně, ale vlastně pochopitelně se tam vrací nejsilnější téma, tedy zážitek drastické změny, která jako rychlý sek přeťala do té doby jaksi zdárně se vyvíjející život na velký a skvělý úsek před tím – krátký, temný, ale nyní jedině reálný úsek po tom. Několikrát se opakujícím motivem je zážitek metamorfózy, kdy dosud silný a zdravý jedinec se promění z nějakého důvodu v kafkovského brouka. Představa, že Viewegh bude jednou svět popisovat pohledem a zážitkem Řehoře Samsy, je nečekaná a pro něj samotného zdrojem udivené inspirace. Jedna z nejlepších povídek, Zmenšený muž, je o tom, že se Oskar jednoho rána probudí zmenšený, a tak to běží, až se zcela ze světa a rodiny vytratí: nikdo ho nepotřebuje a nikdo ho nebude postrádat. Jiné povídky mají začátek v několika hodinách v kómatu, jež způsobily výpadky paměti a oslabení kognitivních funkcí. Dějové konstrukce povídek jsou zvláštním druhem experimentu, sama špatná paměť vytváří téma povídky. Je to cosi jako reflektovaná polodemence popsaná vysoce inteligentním pacientem.

Proměna je pak dokonána v románu Biomanžel (2016), opět spíš nepochopeném a odmítnutém. V jeho jádru je zachycení otřeseného světa mužských jistot, které byly již nalomeny emancipací manželky a nyní jsou po aortě skoro rozmetány. Zde se přidává ještě špatné svědomí: jeho druhý literární dvojník Mojmír přiznává, že zdaleka nežil podle mravních zásad, které alespoň zvnějšku předstíral. Jeho hédonistický „světový názor“ (oklátit, koho jen šlo) byl naplněn jistě spíš v představách, ale důsledky těchto tužeb (a realizací) se nyní dostavují s nečekanou razancí a pointou. Ze suverénního tvora je popleta: probouzí se s vymazanou hlavou, skoro nic si nepamatuje, má utkvělé představy. Je z něho tvor vegetativního typu, bytost retardovaná na úroveň základního biologického stavu, tedy jakýsi biočlověk… Mojmír je fatální příhodou přinucen bilancovat svůj život, který se mu již nejeví tak impozantní, a zároveň se v rámci snah o uzdravení podvoluje postupům, kterými dřív pohrdal: homeopatie, psychoterapie, celostní medicína. Role v manželství se tedy zásadně obrací: zatímco manželka Hedvika se od svého „bia“ odvrací k praktickým věcem, což se realizuje kurzem „finančního poradenství“, k biu směřuje on. Prochází neplánovanou reinkarnací, která má podobu sestupu kamsi na dno sebe sama. Co bude dál, neví. Zbývá jedna naděje: humor. Jak říká v jednu chvíli vzpurně: „Můj humor jaksi odejde až nakonec. Já možná zhebnu, ale můj humor tady ještě pár let bude.“

Pro mě osobně jsou Vieweghovy knihy „po aortě“ nejlepším, co od poloviny 90. let napsal, a co se literárních kvalit týče, máloco z české současné produkce na ně má. Jenže paradoxně to nestačí na návrat na předchozí pozice, do šťastného věku zlatých vajec.

Publikum se mění a není vyloučené, že nejeden čtenář (spíš čtenářka) je zmaten a takového Viewegha číst nechce, možná neumí. Náklad klesá, na autogramiádu už nechodí stovky čtenářek, ale přijde jich osm, starších a pánů. Přijíždí nakladatel, autor mu nalije welcome drink a nakladatel pronese, že to chce změnu. Ta na sebe nenechá dlouho čekat, další kniha už vyjde někde úplně jinde a po ní následuje i další proměna Viewegha, pokoušejícího se o restart komerčně úspěšného autora 90. let. Má to rysy poněkud křečovité, ale jen slepý a hluchý v tom nevidí a neslyší krev, pot a slzy člověka, spisovatele, kterému šlo kdysi psaní tak snadno, a teď se pere s tím, co mu „jakýsi osud nebo Bůh nebo někdo na ten způsob“ do života po padesátce nakladl. Obě novely, Family Frost a Čarodějka z Křemelky z poslední knihy Muž a žena (originálnější název už vymyslet nešel), jsou zajímavým způsobem nedotažené, nedomyšlené, a tak ze dvou třetin nepovedené. První je divokou sebeironizující groteskou o rozpadu „zmrzlé rodiny“, druhá ne úplně nedomyšlenou moralitou o ženě, která umí číst myšlenky, jež se kupodivu u mužů točí kolem sexu. Vyprávění se rozpadá na segmenty, žánr kolísá od humoresky k melodramatu a obě mají problém, jak skončit. Chvílemi probleskne humor, nejsilnější Vieweghova stránka. Tou druhou je nezdolná vůle být tím, k čemu byl zrozen a co do té osudové chvíle šlo, když ne samo, tak snad lehce. Neboť měl talent jako v české literatuře málokdo. Ten mu zůstal, jenom to nejde tak snadno.