Josef Hiršal, sto let perrrfektního klasika

KOMENTÁŘ

Josef Hiršal, sto let perrrfektního klasika
Reprosnímek. Foto: YouTube - AZ (Aleš Záboj)
1
Komentáře
Jiří Peňás
Sdílet:

Hlavní zprávy

Týdeník Echo

Koupit

Zprávy

Další zprávy

„Hoši, to je perrrfektní.“ Tohle říkal Josef Hiršal, od jehož narození dnes uplynulo sto let. Říkal to, když se mu něco líbilo a on to četl nebo mu to někdo přinesl a předčítal, protože on už málo viděl. Já jsem ho díky svým přátelům zažil vícekrát v dobré společnosti i třeba o samotě nebo s Bohunkou, tedy Bohumilou Grögerovou, se kterou byli zvláštním a vzácným způsobem srostlí.

Říkal to své „perrrrfektní“ často a rád, když se vyjadřoval třeba k nové knize, k nějakému článku, překladu nebo jen ke slovnímu komentáři, který ho zaujal. A Josefa Hiršala bylo schopno zaujmout mnoho, proto měl kolem sebe vždy houf s literaturou spřízněných mladíků, pro něž byl nejen legendou poválečné české kultury, ale i správným chlapem v černé kožené bundě, ježatým ještěrem, který sice už neslyší na obě uši, pohybuje se jen šouravě a několikrát ho porazila tramvaj. Naposledy to komentoval lakonicky: „Stala se mi taková, řekl bych, příhoda velmi pitomá. Porazila mě tramvaj a já se z toho dlouho nemohl vzpamatovat.“

 

Hiršalův umělecký život je ve zkratce příběhem poválečné české poezie a vůbec kultury z její lepší, nezkompromitované stránky: surrealismus, Halasův etický akcent, Skupina 42 a Kolář, přezimování v 50. letech, oteplení let 60. a otvírání oken do světa, experimentální poezie, disidentská kultura, udržení paměti. Člověk byl přirozeně vychováván k vlastenectví. V době dospívání jsem prožíval a poznával, jak je těžké čelit nátlaku na tak křehkou věc, jako je občanská a politická svoboda a s ní i svoboda tvorby.

V osmatřicátém jsem nemohl uvěřit, že může spravedlivá a mírumilovná republika podlehnout násilí a prolhané propagandě. Proto jsem také jako člověk první republiky těžce nesl rozdělení Československa. Můj údiv budila a stále budí i proměna ve vědomí a svědomí některých lidí a jejich politických názorů. Říkal mi v jednom rozhovoru: „Protože mne nejvíce zajímá literatura, utvrzoval jsem se a stále se utvrzuji v přesvědčení, že hodnoty jsou převážně v trvajícím záznamu, který nemohou ohrozit proměny času.“

Stačí si vzít do ruky jeho jedinečný Vínek vzpomínek, jednu z nejhezčích memoárových knih, co jich v češtině je, nebo biografickou koláž Let let, aby na čtenáře vstoupila atmosféra, jíž dýchala generace „uchvácená“ (to bylo Hiršalovo důležité slovo) stále ještě opojným světlem avantgard. Jejich patetická naivita byla už brzy, za jejich mládí vystavena presu totalit a barbarství a ti lepší z nich si uvědomili, že šlo o uhájení aspoň základního prostoru svobody, kterým jim bylo básnické slovo.

Hiršal v tom vykonal práci v této zemi srovnatelnou snad jen s Jaroslavem Vrchlickým, který obrovským překladatelským dílem emancipoval češtinu na jazyk kulturního národa. Hiršal svým dílem, v němž do češtiny přebásňoval texty od starých Číňanů přes barokní mystiky až po Morgensterna, posiloval vědomí, že tento jazyk vydrží i nový nápor, tentokrát ze strany aparátnického žvástu, nekulturnosti a zapomnění.

Šéfem této party byl Jiří Kolář, který zemřel v srpnu 2002. Josef Hiršal, Kolářův celoživotní přítel i konkurent, zemřel v roce 2006 ve třiaosmdesáti letech. Člověk si tehdy uvědomil, že nyní skutečně přišel čas, kdy odchází poslední svědkové té zázračné éry, kdy moderní umění se mohlo stát osudem i imperativem, životním závazkem. Oni ho naplňovali bez ohledu na to, jaký je režim, co to člověka stojí a kolik za to musí platit.

V tom rozhovoru, která jsem s ním pár let před smrtí mi také řekl: „Vadí mi každý konečný výklad světa, protože já s ním nikdy nebudu hotov: přicházejí nové fenomény, nové věci, pánbůh je stále při díle. Dělat si právo na to, že já vím a ty ne, pokládám za hloupé. A především za nebezpečné. Každá ideologie je pro mě věc nebezpečná, protože uzamyká celek poznání.“

A ještě: „Já jsem se snažil psát z vlastních prožitků a zkoumat možnosti, které nabízí mateřský jazyk. Netoužil jsem po poctách ani po možnosti ovlivňovat názory druhých. Psal jsem prostě jiný druh poezie. Ta byla mým, když to tak řeknu, politickým názorem. Proto jsem nebyl pro režim upotřebitelný. A tím, že jsem psal důsledně, co jsem chtěl, a nedral se o publicitu, stal jsem se nakonec podezřelým a nežádoucím.“

Jak prosté. A jak vzácné. To vy jste byl, pane Hirrršale, „perrrfektní“!

×

Podobné články