Líbánky Borise Johnsona skončily

Období „líbánek“ Borise Johnsona definitivně skončilo. Když se v červenci stal premiérem, dokázal senzačně sjednotit rozhádanou stranu, znovu vyjednat rozvodovou dohodu a v prosinci vyhrát drtivě volby. Konzervativci a brexitáři za ním pevně stáli, neboť byl jedinou nadějí, jak zařídit brexit a porazit radikálního levičáka Jeremyho Corbyna. Jenže brexit proběhl a do Británie se po třech letech vrátila normální politika. Johnsonovi podporovatelé pomalu zjišťují, že není dokonalý.

V posledním zhruba měsíci se dopustil čtyř velkých přešlapů. Prvním bylo částečné vpuštění Huaweie do výstavby britské sítě 5G. Odpůrci kroku se zhrozili, že to pouští Číňany příliš blízko k citlivým informacím a ohrožuje spojenectví s USA, zvláště ve chvíli, kdy Británie potřebuje s Američany rychle uzavřít obchodní dohodu. Johnson se bránil, že Huawei bude mít na starost pouze okrajovou výstavbu, maximálně prý 35 %. Jedná se prý o nejlevnější a nejlepší technologii 5G na světě. Pokud chce být postbrexitovská Británie konkurenceschopná, nemůže si dovolit kupovat druhořadé a dražší zboží.

Druhým přešlapem bylo schválení výstavby vysokorychlostní železnice HS2. Ta má propojit Londýn, Birmingham, Manchester a Leeds. Jedná se o čistě vnitropolitické téma, které však budí neúměrné emoce. Problém dráhy je, že její výstavba se neustále prodražuje. V roce 2010 byla její cena odhadována na maximálně 35 miliard liber. Momentálně odhadovaná cena je až 88,7 miliardy liber a to zřejmě není konečná. Zastánci železnice však tvrdí, že je to nutná součást revitalizace anglického severu. Ten je na tom ekonomicky o poznání hůře než jih. Rychlé a spolehlivé spojení z Londýna má pomoci severu znovu povstat.

Třetím přešlapem byla zpráva, že Johnson plánuje „daň na panská sídla“ (mansion tax). Má se jednat o novou daň z nemovitostí. Vybírat by se měla pouze u těch s vysokou hodnotou. Jenže na tradiční konzervativní voliče, často se jedná o bohatší část populace, jakákoliv nová daň působí jako rudý hadr na býka. Johnson však vyhrál volby díky přílivu přeběhlíků od labouristů, často jde naopak o chudší dělnické voliče. Ti očekávají, že se o ně Johnson postará, jak ve volbách slíbil. Větší redistribuci bohatství se tak Británie zřejmě nevyhne.

Poslední přešlap Johnson udělal včera. Spustil dlouho očekávanou výměnu kabinetu. Komentátoři si rychle všimli, že tématem výměny byla loajalita. Johnson vyhodil několik kompetentních ministrů, u kterých však panovaly pochybnosti o jejich osobní odevzdanosti premiérovi. Propuštěn byl například ministr pro Severní Irsko Julian Smith. Ten do úřadu nastoupil v červnu, ale za krátkou dobu si dokázal vysloužit pověst schopného ministra, který si vydobyl respekt jak protestantů, tak i katolíků. Hlavně jeho zásluhou se podařilo odblokovat severoirské shromáždění, které tři roky nezasedalo, protože znepřátelené komunity spolu nemluvily. Jenže byl proti brexitu a několikrát varoval, že ne vše je tak růžové.

Podobný osud potkal například generálního prokurátora Geoffreyho Coxe a ministryni obchodu Andreu Leadsomovou. Ti sice podporovali brexit, ale nevycházeli osobně s Johnsonem.

Zdálo se, že Johnson kabinet čistí od „disidentů“, ale pak se dostavil šok. Rezignoval ministr financí Sajid Javid. Johnson před kabinetní výměnou avizoval, že „velká čtyřka“ čili ministr zahraničí Dominic Raab, ministryně vnitra Priti Patelová, Michael Gove, oficiálně držitel ceremoniální pozice kancléř vévodství Lancaster, ve skutečnosti superministr pověřený implementací brexitu, a Javid je ve svých funkcích bezpečná.

Jenže i Javid se odmítal podrobit diktátu premiérského úřadu. Britský ministr financí je bezkonkurenčně nejmocnější vládní pozice hned po premiérovi a vysoce autonomní. Tato nezávislost byla trnem v oku Johnsonovu šéfporadci Dominiku Cummingsovi. Ten se již dlouhodobě snaží o užší propojení premiérské kanceláře a ministerstva financí. Tlačil na Javida, aby vyhodil své poradce a přijal společný tým s premiérskou kanceláří. Prý propuštění Javidových klíčových poradců bylo podmínkou jeho setrvání ve funkci. Raději rezignoval. Nahradil ho jeho první náměstek Rishi Sunak. Jen na okraj, prvního muslimského ministra financí nahradil první hinduistický ministr financí. Stát se to v levicové vládě, je to vynášeno do nebes jako znak nejvyššího progresivismu.

Javidův odchod udělal z nudné výměny prvořadou událost a ukázal, že Johnson nemá věci tak pevně v rukou, jak by si přál.

Johnsona čeká v budoucnu perná cesta. Ukazuje se, že konzervativci mu nehodlají vše odpouštět jen proto, že je dovedl zdárně k brexitu. Naštvanost v tom, co by se dalo nazvat thatcheristickým křídlem strany, sílí. Toto křídlo je pro nízké daně, malé státní utrácení, dobré vztahy s USA a proti EU. Johnson zatím splňuje pouze kolonku „proti EU“. Dále Johnson naštval ty konzervativce, kteří jsou proti přílišnému zelenání. Britský premiér, nejspíše pod vlivem své nové přítelkyně a přesvědčené klimaalarmistky Carrie Symondsové, chce zavést rozsáhlé ekologické reformy. Rok 2020 vyhlásil „definitivním rokem klimatické akce“ a vyhlásil plán zakázat spalovací motory do roku 2035. Aby získal peníze na své plány, kromě „daně z panských sídel“ (uvidí se, jestli ji opravdu zavede) se taktéž chystá zběsile půjčovat.

Johnson má pověst skvělého politika, ale špatného manažera. Jeho reálné výsledky jsou tak často diskutabilní. Jako starosta Londýna byl spíše průměrný, jako ministr zahraničí tragický. Nyní musí dokázat, že jako premiér na to má. Už se nemůže vymlouvat na EU.

Další články Ondřeje Šmigola najdete ZDE.