Vánoce ve čtvrtém stupni

Třikrát se vyspíme a nastane ten den. Den, který přináší naději a nový začátek. Den, který nám ukazuje hodnoty trvalé a pomíjivé. Den, kdy i největší cynikové mění své chování. Kdy zvyky předků ukazují svou staletí trvající sílu.

Kdy nás spojuje tisíce let starý příběh a i největší ateisté a agnostici mezi námi cítí – „jsme jedna civilizace, civilizace pokroku a tolerance, civilizace svobodného člověka, ale omezeného deseti základními přikázáními“.

Tento den svou tichou důstojností rozzuřuje i zástupce jiných ideologií a světů, ale o tom dnes psát nechci.
Betonové protiteroristické zátarasy na vánočních trzích západní Evropy byly tématem minulých let a jistě ještě tématem budou. Letos však vánoční trhy nebyly ani se zátarasem.

Krom výše uvedeného významu Vánoc se vždy jednalo i o svátek lidské pospolitosti. Lidská samota je těžká vždy, o Vánocích však několikanásobně. I proto všechny rodiny si vezou dědečka či pratetu aspoň na Štědrý večer či na jednu noc. Odloučeným členům rodiny, se kterými často nemluvíte třeba 4 týdny v kuse – ale na Štědrý den, alespoň na chvíli, zavoláte. Rodiče dětem, děti rodičům.

Covidová opatření a strach – tak úspěšně živený naší vládou a médii, přináší ale právě obrovské ohrožení lidské pospolitosti a lidského kontaktu. Lidé osamělí, pro které jsou Vánoce vždy spíš smutná část roku a třídenní svátky musejí nějak „vydržet“, mají teď díky karanténě a uzávěrám a „home officům“ a zákazům – 10-14 dnů, kdy jsou sami na světě. Nevím, kolik to přinese konkrétních nemocí a sebevražd (tradičně v tyto dny s vyššími hodnotami), ale jsem si jist, že lidské bolesti přinesou letošní Vánoce mnohem více než pohyby v počtu infikovaných.

Zeptejte se těch starých lidí, ohrožených teď (na rozdíl od nás „mladých“) nebezpečnou chorobou, zda se víc bojí covidu nebo samoty a opuštěnosti. A věnujte jim svůj čas a lásku a osobní kontakt v tyto dny.

Hezké Vánoce