Violoncello je vrcholový sport, říká nejznámější česká cellistka

Začínala s klasikou, její současný záběr je však mnohem širší: spolupracovala s řadou výrazných jmen domácí alternativní a nezávislé scény jako Vladivojna La Chia, Ecstasy of Saint Theresa nebo kapelou Umakart, zároveň má zkušenosti s vystupováním na komerčních akcích a večírcích či s působením v projektu Vivaldianno producenta, skladatele a textaře Michala Dvořáka. Jak nejznámější česká violoncellistka Terezie Kovalová vidí českou hudební scénu? Jak náročný je violoncello nástroj? A jaká je vůbec zkušenost mladé ženy z pánského klubu, jímž česká hudební branže stále ještě je?

V poslední době spolupracujete na projektu Zvíře jménem Podzim, jehož duchovním otcem je hudebník Jakub König neboli Kittchen. Projekt sdružuje špičky současné nezávislé scény, vedle Kittchena a vás v kapele působí třeba zpěvačka a klavíristka Marie Kieslowski, producent, DJ a beatmaker Aid Kid nebo bubeník Tomáš Neuwerth. O Zvířeti jménem Podzim se občas píše jako o pokusu vytvořit jakousi superkapelu v rámci české nezávislé scény. Byl to skutečně záměr? A pokud ano, jak zatím vychází?

Jak to vyjde, to uvidíme. Zatím jsme měli takovou veřejnou premiéru v rámci festivalu Hradecký slunovrat, kde jsme měli možnost si vlastně poprvé vyzkoušet, jestli to, co jsme si vymysleli, mnohdy nezávisle na sobě, protože na projektu dohromady spolupracuje šestnáct lidí, bude fungovat. To je asi největší problém projektu – dát tolik lidí časově dohromady, první reálná zkouška za účasti všech muzikantů, kteří se na Zvířeti jménem Podzim podílejí, proběhla den před koncertem na Hradeckém slunovratu. V čem je podle mě naopak hlavní síla Zvířete – a teď nechci, aby to vyznělo nějak špatně k potenciálním fanoušků –, je to, že celá věc vzniká i hodně pro nás, členy kapely. Máme možnost zažívat spolu něco jedinečného, což se nestává. Já hraju dvacet let a tohle zažívám poprvé, takovou hnací sílu, takový zájem, aby to dohromady fungovalo. Smazává to všechny negativní nebo potenciálně konfliktní momenty, které by v tak velkém kolektivu mohly normálně nastat. V tom je Zvíře jménem Podzim výjimečný projekt. Co se týče té „superkapely“ – myslím, že je to spíš v tom, že Jakubovi, tedy Kittchenovi, se podařilo velmi citlivě propojit lidi, kteří by se jindy třeba nepotkali. A zároveň mohu s klidem říct, že se i v rámci takto různorodého kolektivu pobaví každý s každým. Takže ten záměr na začátku určitě nebyl ten, že se sejdeme a řekneme si: „Tak – a teď máme superkapelu.“ Spíš šlo o to, vytvořit něco, co bude ryze vycházet z Jakuba a nás a zároveň to třeba bude použitelnější i pro mainstream. A znovu – jestli to skutečně vyjde, uvidíme, celý projekt je na začátku.

Jste v pozici muzikanta s ohromným žánrovým a stylovým rozsahem – od velkých komerčních projektů jako Vivaldianno nebo hraní na firemních večírcích až po alternativní tvorbu. Není to občas trochu schizofrenní situace?

Já už jsem častokrát slyšela, že jsem taková hudební děvka, která hraje se všemi a s každým. Já to tak neberu. Potkávám různé lidi, kteří přemýšlí různým způsobem nad hudbou, a ta rozmanitost je právě inspirativní. Baví mě, že lidi, kteří mě třeba neznají, vzhledem k nástroji, na jaký hraju a trochu možná i kvůli tomu, jak vypadám, automaticky předpokládají, že se věnuji jenom určitému druhu hudby. A pak je překvapí, s jak rozdílnými kapelami a muzikanty jsem už spolupracovala. Takže tahle rozmanitost je pro mne skvělá jízda.

Celý rozsáhlý rozhovor je součástí speciálního vydání Týdeníku Echo 30 rozhovorů, který si můžete objednat ZDE.

Speciální vydání obsahuje rozhovory s výraznými českými, evropskými i americkými osobnostmi. Interview mají časový přesah a reflektují nejdůležitější události a zásadní dění doma i ve světě za posledních dvanáct měsíců.

Zakoupené výtisky budeme rozesílat od 26. června 2018.