Jako by se Židům nestýskalo. S Jindřichem Mannem nejen o slavných předcích

Vnuk Heinricha Manna, prasynovec Thomase Manna, syn Ludvíka Aškenazyho, tedy spisovatelských veličin – a přitom zcela milý a příjemný člověk, filmař a sám literát, autor skvělých pamětí Poste restante a novel Lední medvěd. Žije v Praze a Berlíně, sedával by po kavárnách, ale my se sešli ve Vojanových sadech, kolem chodily matky s kočárky, my pili kávu z kelímku a do hovoru zněl křik pávů.

Pane Jindřichu, jste víc Mann, nebo Aškenazy?

Aškenazy… Pocitem asi spíš Aškenazy.

Ale jmenujete se Mann…

Protože mě maminka měla s tatínkem za svobodna. Vzali se, až když se narodil můj mladší bratr. To bylo o osm let později. 

Mohli vás přejmenovat.

Mohli, ale zůstalo u Manna. Já myslím, že tatínek nějak netrval na tom, abych se jmenoval po něm. Přece jenom to znělo židovsky… On, jak se vynořil z holocaustu, se asi snažil držet mne od něj a případných variant co nejdál. To je moje hypotéza, nikdy jsme se o tom nebavili. Je to vlastně zajímavé, že mne nikdy nenapadlo se optat, jak to, že se nejmenuji po otci. Vůbec jsem si toho nevšímal, bylo mi to úplně jedno.

Taky jste trochu z Brazílie. Ale to z mannovské linie.

To je fakt. Babička mé maminky, Julia, tedy matka Heinricha a Thomase, se jmenovala Da Silva-Bruhns. Její otec byl Němec dobrodružné povahy. Vystěhoval se do Brazílie, vlastnil plantáže cukrové třtiny, vyráběl rum, potom zas stavěl mosty. A její matka byla Brazilka snad s trochou indiánské krve. Julii poslal její otec do Lübecku do dívčího internátu, když jí bylo šest. Protože jí zemřela matka. To neuměla ještě ani slovo německy. V šestnácti si vzala senátora a obchodníka Manna, otce obou spisovatelů.

Celý rozhovor si můžete přečíst na EchoPrime. Nebo v tištěném vydání Týdeníku Echo. Předplatit si jej můžete zde.