Peterson vs. Žižek: docela smírná přestřelka

Peterson vs. Žižek: docela smírná přestřelka
Událost s názvem Happiness: Marxism vs. Capitalism přilákala do sálu i k monitorům desetitisíce lidí po celém světě Foto:

REPROFOTO: Facebook / Slavoj Žižek

Komentáře

KOMENTÁŘ

Ondřej Štindl

Debata kanadského psychologa Jordana Petersona a slovinského filozofa Slavoje Žižeka na Velký pátek v Torontu byla inzerovaná způsobem, který by odpovídal spíš utkání o mistrovský titul v boxu (podobně odpovídající byly i ceny lístků). Dvě intelektuální těžké váhy, veřejní intelektuálové, jejichž popularita daleko přesahuje akademickou sféru a země jejich původu, si to konečně rozdají před publikem.

Dva muži přijdou na pódium a jenom jeden odejde po svých… Nakonec i idea ten střet vůbec uspořádat byla v něčem „westernová“ – Žižek kdesi Petersona kritizoval, psycholog mu pak přes sociální sítě vzkázal, že je k rétorickému souboji připraven. Ten veliký showdown se ale nakonec nekonal, rozhovor těch dvou pánů byl místy až překvapivě smírný. Možná k nemilému překvapení části publika, které zpočátku fandilo jako na fotbale ve snaze pomoci svému favoritovi dosáhnout vítězství. 

Oba pánové měli během dvou a půl hodiny dostatek příležitostí předvést svoje přednosti i slabiny. Žižek i Peterson nejsou jenom ideoví protivníci (alespoň v některých podstatných ohledech), oba také na veřejnosti představují až protichůdné „herecké“ typy. Jordan Peterson působí jako přísný muž, otcovská figura – není divu, že tolik mladých mužů vzhlíží právě k němu. Na „potomky“ klade nároky, ukazuje jim (nebo to – jak říkají jeho kritici – jen tvrdí) cestu k dosažení nějakého smyslu. Miliony a miliony uživatelů ho na mnoha a mnoha videích sledují, jak brojí proti politice identit, kulturnímu marxismu a podobně nebo jak obsáhle a s poetickým vhledem interpretuje První knihu Mojžíšovu. Petersonovou doménou skutečně je mluvené slovo, naživo je výrazně lepší než na papíře.

Slavoj Žižek je ve srovnání s Petersonem už trochu za zenitem, někdejší guru intelektuální levice upadl ve svém prostředí v nemilost, protože nepřijímá momentálně převládající identitářský pohled na svět a ostře ho kritizuje. Jeho pódiová persona je na hraně záměrné komiky, pokrytá vrstvami ironie, posílené navíc Žižekovou chaotickou gestikulací a těžkým východoevropským akcentem, s nímž ze sebe sype svoje sentence, občas pronikavé a občas rozbíhavé tak, že se v nich i sám mluvčí přestává orientovat. Nejenom kvůli němu ale byla celá debata místy dost nesoustředěná, na skutečnou výměnu názorů, během níž argumenty křesají jeden o druhý, v ní moc nedošlo. Možná neměla úplně šťastně zvolené téma. Štěstí: marxismus versus kapitalismus.

Peterson si pro ně připravil výčet těch nejkřiklavějších nesmyslů, které našel v Komunistickém manifestu, Žižek ale teorii a praxi komunistického totalitářství nijak zvlášť nehájil, sám řekl, že se označuje za komunistu spíš z potřeby provokovat. Během svých vstupů do debaty citoval Eliota, Chestertona a Kierkegaarda – tvůrce a myslitele, při vyslovení jejichž jmen by mnozí soudobí progresivisté dostali kopřivku. Peterson se v debatě projevoval jako ten méně filozoficky vzdělaný, zároveň ale schopnější jaksi udržet nit. V zásadě se však ukázalo, že v pohledu na současný svět k sobě tihle dva až tak daleko nemají. Žižek se neprezentoval jako stoupenec komunistické diktatury a Peterson nemluvil jako obránce globálního kapitalismu dneška, přesvědčeného o tom, že vše vyřeší trh. O současné podobě politické korektnosti a módní politice identit se oba vyjadřovali opovržlivě, ale nevěnovali se jí nijak detailně. Asi nejzajímavější pasáž debaty přišla úplně nakonec, když se řeč stočila k samotnému pojmu štěstí a rozhovor přestal být spoutaný politikou. Publikum se pak dočkalo nejednoho poetického vhledu a slov, jež najednou měla i silnou vnitřní přesvědčivost, nebyla jen součástí naučeného vystoupení nebo intelektuálního wrestlingu.

Peterson i Žižek jsou velká jména dneška, sledovat jejich debatu ale bylo v něčem „retro“. Někde za dveřmi sálu zůstal svět, v němž se terčem útoku stává vůbec koncept debaty. Je ostřelovaný kanonádou neargumentovaných výkřiků na sociálních sítích, masovou potřebou důvodů k instantnímu pohoršení i snahou části kulturní levice debatní pole vytyčit tak, aby se do něj vešla jen ona sama. 

Související články