Tohle není stará solidní Anglie

Kauza Skripal se stává den ode dne větším dada. Včera přišla zpráva, že dcera Sergeje Skripala Julija telefonovala sestřenici do Moskvy a během krátkého hovoru jí řekla, že všechno bude v pořádku, že i táta jenom odpočívá, nikomu se nestalo nic nevratného a že ona, Julija, už brzy bude z nemocnice propuštěna. Jak to, že si sestřenice v Moskvě stihla krátký hovor z neznámého čísla nahrát (nebo její hovory nahrává někdo jiný)? Nicméně britská strana o několik málo hodin později tuto šokující zprávu doplnila – nebo se pokusila zastínit – sdělením, že Julija skutečně den ode dne nabývá na síle. Veřejnosti to oznámila prostřednictvím britské policie.

Už v úterý tomu předcházel jiný otazník nad oficiální verzí. Starší, velmi kategorické tvrzení britského ministra zahraničí Borise Johnsona, že novičok, použitý k útoku na Skripala a jeho dceru, byl skutečně vyroben v Rusku a že to Johnson má potvrzeno přímo ze speciální armádní laboratoře Porton Down, vyvrátil sám ředitel laboratoře. V Porton Down prý nejsou schopni identifikovat skutečný zdroj ani zemi původu. Ředitel přehodil míč na další instituce, které prý vláda má k dispozici, tedy tajné služby. 

Někdo by řekl, že se tu nafukuje jeden žblept, jakých už od přírody bombastický Johnson vyrobil víc, především ve své minulé kariéře brilantního komentátora, který chrlil vtipy a pointy 24 hodin denně. Ministr Johnson navíc inkriminovanou větu nepronesl doma, ale pro málo sledovanou Deutsche Welle. 

Jenže to nebyl jen ojedinělý ministrův přeřek. Stejné sdělení měla britská diplomacie pro své partnery, velvyslanec v Rusku Laurie Bristow o „novičoku z Ruska“ mluvil na poloveřejné přednášce pro mezinárodní komunitu v Moskvě 22. března. Teď bylo britské ministerstvo zahraničí metodou jednoduchého screenshotingu (zde) přistiženo, jak zpětně maže dotyčné tweety, nebo je dokonce zpětně edituje tak, aby z nich zmizelo tvrzení, které ředitel laboratoře v Porton Down fakticky dementoval. A když se na na tu zpětnou úpravu přijde, ministerstvo má ještě tu troufalost říkat, že tweet upravilo proto, že velvyslancovu tezi nepodal přesně. Každý, kdo tomu věnuje pár minut a záznam si poslechne, přijde na to, že původní tweet byl výstižný. Vláda Theresy Mayové má ve věci, pro kterou se mohla přetrhnout, aby získala solidaritu svých spojenců, problém s věrohodností.

V prvních dnech po 4. březnu, kdy byli Skripalovi v Salisbury nalezeni v bezvědomí na lavičce, se ještě ministryně vnitra Amber Ruddová držela rozumné zásady, že vláda bude reagovat až na zjištěná fakta, nikoliv na fámy a spekulace. Ale už 14. března premiérka Mayová s jistotou konstatovala vinu Ruska. Rusko dostalo lhůtu 36 hodin, aby se buď přiznalo k útoku, nebo aby přiznalo, jak se použitý novičok dostal do Anglie z ruských vládních skladů. Na tuto šibeniční lhůtu Moskva odmítla přistoupit logickou námitkou, že ten, kdo s případem nemá nic společného (na čemž Moskva trvala), ho těžko může vysvětlit. Londýn to vzal jako nepřímé ruské doznání a začal ve spěchu – a jak je zřejmé – bez skutečných důkazů organizovat diplomatické sankce proti Rusku. Protože pokud neumí vědecky doložit, že použitý jed byl vyroben v Rusku, jsou to jen lepší nebo horší zpravodajské odhady.

Po celý měsíc od 4. března krmily nejmenované vládní a policejní zdroje britskou i světovou veřejnost různými hypotézami a detaily z vyšetřování. Nová hypotéza o tom, jak byli Skripalovi novičoku vystaveni, popírala tu předchozí. Novičok na ně číhal v kytici, kterou si Julija přivezla z letadla. Novičok na ně nastříkali z dronu. Podle aktuálně platné verze byla chemikálie na dveřích od domu. Novičok, byli jsme poučeni, je pět- až osmkrát smrtelnější než látka VX, s níž byl loni patrně zabit bratr severokorejského diktátora Kim Čong-nam v Malajsii. Ale náhodná kolemjdoucí-lékařka, která Skripalovým poskytovala první pomoc, netrpěla posléze žádnými příznaky, policista, který byl ve vážném stavu, už je zaplaťpánbůh doma. Čtrnáctého března, v den, kdy premiérka Mayová oznamovala definitivně vinu Ruska, to Timesy doprovodily dramatickou zprávou, že až 40 lidí vystavených v Salisbury novičoku muselo vyhledat lékařskou péči. Vedoucí oddělení pro akutní případy v místní nemocnici zprávu dementoval s tím, že nemocnice přijala jen tři lidi s otravou a žádného, který by vykazoval zasažení nervově paralyzující látkou.

Že za útokem na Skripala stojí Rusko nebo nějaká část ruského státu, je nadále vážná možnost. Vyrobit novičok není jednoduché, i když chemický vzorec je obsažen v knize bývalého sovětského chemika Vila Mirzajanova, který kdysi světu o existenci novičoku pověděl. Tajné služby v Rusku, z nichž vzešel prezident Putin, mají motiv (Skripal prý Britům v 90. letech prozradil jména až 300 ruských agentů). Že je něco pravděpodobné, ale nedává Mayové a Johnsonovi volnost říkat, co si namanou. 

Nemusíme hned jako Moskva britskou vládu podezírat z provokace, která má přivodit novou studenou válku. Ale ani jiná vysvětlení nejsou lichotivá. Veřejný život v rostoucí míře vyplňují vzruchy, emoce a politici, kteří mají potřebu na ty vzruchy reagovat rychle, tak, aby se trefili do konsenzu, jenž se zítra ustaví v médiích a na sociálních sítích. Do vysoké politiky pronikl tzv. emotivismus: politik soudí nikoliv po ohledání faktů, ale vyjadřuje správnou emoci. Vrcholem byla reakce slovenského prezidenta Andreje Kisky na vraždu mladého novináře a jeho snoubenky: „Aj keby sa ukázal byť motív vraždy dvoch mladých ĺudí akýkolvek, aj keby bol hoci aj nejaký náhodný, veľké množstvo ĺudí je presvedčených, že táto tragédia v mnohom odráža všeobecnú slovenskú realitu.“ (Takže, pokračoval Kiska, je nutné přistoupit k rekonstrukci vlády, nebo dokonce vypsat předčasné volby.)

S tím souvisí i touha politika ukázat, že něco dělá, a když objektivně v tu chvíli nemůže dělat nic smysluplného, aspoň pořádně praští do stolu. Mayová ve svém ultimátu dala Rusku 36 hodin. Kdyby skutečně doufala v jeho kooperaci, nestanovovala by takhle šibeniční lhůty („do úterní půlnoci“). Ministr obrany Gavin Williamson den po vypršení ultimáta prohlásil, že Rusko má „sklapnout a zmizet“. Když lídr opozice Jeremy Corbyn v parlamentu po Mayové žádal přece jen nějaké důkazy, udělali z něho obratem poskoka Kremlu ministři konzervativní vlády i nemalá část vlastních poslanců. Je pravděpodobné, že Mayová i Johnson jsou o vině Ruska přesvědčeni, ale politik, který něco tak vážného tvrdí, a ještě na základě toho od spojenců žádá solidaritu, nesmí fantazírovat o vědeckých důkazech, když žádné nemá. I v Británii dnes fakticky vládne emotivismus, Theresa Mayová je tam spíš pro formu.