Mají ceny cenu? Význam uměleckých cen paradoxně roste

Začátkem roku ve světě umění a zábavního průmyslu prší ceny a nominace na ně – Oscaři, Lvi, Litery a ledacos dalšího. Těch oznámení a slavnostních večerů neubývá, velký zájem publika ale nepoutají. Oscaři jsou toho křiklavým příkladem – snahou cenu pro diváky nějak zatraktivnit (třeba ne zrovna uvážené zvýšení počtu nominovaných na cenu pro nejlepší film na deset). Velké tajemství letošních Oscarů není ani v tom, kdo vyhraje, ale kdo bude letošní slavnost uvádět a kolik těch moderátorů bude. To dráždivé mysterium bude teprve odhaleno, nikdo se ale nepřipravuje o spánek spekulacemi o něm. Zájem o přenos Oscarů dlouhodobě klesá, loni dosáhl úrovně vskutku propastné a letos to o moc lepší nebude.

Ceny americké filmové akademie jsou ale jen pars pro toto, ještě pořád je všichni znají, a proto se hodí k ilustraci širšího problému. S ostatními uměleckými cenami to je totiž plus minus podobné, snad jen ne tolik křiklavé. Širší publikum je v naprosté většině „odzívá“, míra jeho zájmu o filmové i další umělecké ceny je čím dál nižší. Vliv ocenění nějakého díla na jeho divácký ohlas je, mírně řečeno, sporadický – jak kdy. A ne moc. Jistě to v nějaké míře je tím, že pozornost publika se roztříštila, je velmi málo děl, která by znali všichni, anebo aspoň většina. Zrovna k Oscarům diváky přitahovalo také to, že oni měli také svoje favority a byli zvědaví, jak si v „soutěži“ povedou. V situaci, kdy nominované snímky moc lidí nevidělo, se tahle hra provozovat nedá. Nemusí to ani tolik souviset s jejich (ne)kvalitami - každý rok se mezi nominovanými octne aspoň jeden skutečně výborný film, i v tomhle čase, působícím jako kulturní úhor, vzniká dobré umění a občas ho třeba i někdo ocení. Velké publikum mu to ale přinést nemusí a často taky nepřináší. Protože umělci se odtrhli od „prostého lidu“, uzavřeli se do svého světa, řekl by jeden. Protože „prostý lid“ se odtrhl od umění, odmítá jeho nároky, řekl by druhý. A oba by měli v něčem pravdu a oba by se v něčem strašně mýlili.

Třeba by umění pomohlo, kdyby se přestaly udělovat ceny za něj. Každý rok si opakujeme, že nic moc důležitého nevyjadřují. Že umění není sport, v němž by spolu tvůrci závodili. Tím spíš v čase, kdy se prostor shody ve společnosti zmenšuje. Tou cestou „nesoutěže“ se tak trochu vydala Cena Jindřicha Chalupeckého pro výtvarné umělce do třiceti let – dřív se její vítěz vybíral z pětice nominovaných, letos se z nominovaných rovnou stává pětice vítězů. Jenomže i to je dost nijaké řešení – vítězové se do toho výběru přece taky dostali nějakou „soutěží“, byli vybráni na základě nějakých kritérií. Udělovat cenu je také vyjádření nějaké moci. A té se Cena Jindřicha Chalupeckého rozhodně nevzdala, uplatňuje ji důsledně.

Celý text Ondřeje Štindla si můžete přečíst na ECHOPRIME zde nebo v tištěném vydání Týdeníku Echo, který je od čtvrtka na stáncích. Týdeník Echo si můžete předplatit již od 249 korun za měsíc zde.