Hrát dvojí trojí hru

Andrej Babiš se rozzlobil na své dvě europoslankyně, které v Evropském parlamentu hlasovaly s většinou pro doporučení, aby Evropská komise zahájila řízení s Maďarskem. To prý nedodržuje evropské hodnoty, za čímž je ovšem třeba vidět především prudký střet v migrační politice. 

Český premiér má pravdu, pokud toto exemplární hlasování o Maďarsku označuje „za útoky proti skvěle fungujícímu bloku“ Visegrádské skupiny. A člověk nemusí být předseda vlády a číst diplomatické svodky, aby pochopil, že při rozmontovávání Visegrádu na jednotlivé šroubky časem z nějakého důvodu může dojít i na Českou republiku. Ačkoliv Babiš tu preventivně hájí i sám sebe (unijní OLAF dospěl k verdiktu o tom, že Čapí hnízdo byl podvod a je zralé k trestnímu stíhání, ale jaksi to nehrotí; z případu se tak stal centrálou nepřipomínaný a současně nezapomenutý hřích), v tomto případě se jeho osobní zájem kryje se zájmem České republiky. Dvojí metr, používaný od migrační krize vůči středoevropským zemím, je nepřípustný.

Ale na incidentu je zajímavé i to, jak Babiš rozpor se svými dvěma europoslankyněmi Ditou Charanzovou a Martinou Dlabajovou řeší (druhá půlka z původní čtveřice ANO, Petr Ježek a Pavel Telička, loni z hnutí odešla). V rozhovoru pro deník Právo, z něhož pochází citát o skvěle fungujícím Visegrádu, se premiér od obou dam „jasně distancoval“, jak však vyplynulo z pozdějších vyjádření, věc považuje za nedorozumění, za jakýsi komunikační šum. 

Komunikační šum a šaškárna je však celé politické zakotvení ANO v Evropské unii. Babišovo hnutí se před čtyřmi lety připojilo k frakci ALDE (Aliance liberálů a demokratů pro Evropu), což je nejfanatičtější prointegrační frakce v EP. Její lídr Guy Verhofstadt je příležitostný host kongresů Babišova hnutí a současně bijec „východoevropských populistů“. Dvanáctého září letošního roku se zaskvěl příspěvkem na webu CNN zveřejněném pod titulkem „Maďarsko je hrozbou mezinárodnímu pořádku“. Verhofstadtovi je už zřejmě leccos jedno, soudě podle toho, že v textu pro CNN nejdřív umístí Orbána do jednoho pytle s Donaldem Trumpem, aby o několik odstavců dál vyzval USA, tedy prezidenta Trumpa, ať spolu s Evropou Orbána zastaví, ale okamžitě. 

Verhofstadt je stejný provozní cynik jako Babiš. Nosil v sobě touhu stát se předsedou Evropského parlamentu a sháněl poslance do ALDE, kde se dá, loni dokonce italské Hnutí pěti hvězd. Beppeho Grilla nemá, ale má Babiše. Ten zase v roce 2014 nepřistupoval k Verhofstadtovi kvůli sdílené představě Evropy, ale aby se pod firmou evropských liberálů zbavil odéru východního oligarchy. Před zahraničními partnery, kteří se ho v dalších letech při mezistátních jednáních ptali, proč zrovna ALDE, byl schopen pokrčit rameny, že to všechno Telička.

Tato nahodilost jde dál, vlastně všechny stopy ANO v evropské politice jsou charakterizované směsí nahodilosti a oportunismu. Babiš se dnes sice bere za náš skvělý Visegrád, byla to však jeho bývalá úzká spolupracovnice, eurokomisařka Věra Jourová, kdo loni jako první navrhl, aby se v chystaném evropském rozpočtu vázaly peníze na „vládu práva“ – což byla tvrdá rána spojeneckému Polsku, s nímž Brusel věcně pochybně už vede řízení kvůli soudní reformě. Ministr zahraničí Polska Jacek Czaputowicz Echu před dvěma měsíci k návrhu Češky Jourové řekl: „Proti tomu se stavíme, protože tady se vytváří politický nátlak skrze evropské instituce tak, aby se oslabila pozice vlád z našeho regionu v EU.“ Jourová ani po jmenování do Komise nepřerušila vazbu a nepohrdla pozvánkou na kongres ANO.

ANO formálně není strana, ale politické hnutí. Ve skutečnosti to není ani hnutí, protože i hnutí předpokládá nějakou politickou diskusi uvnitř. Tady je jen předseda a předsedův instinkt, co je zrovna politicky výhodnější. Nebylo by například vůbec překvapivé, kdyby Babiš své ANO vyvedl z ALDE a dovedl ho do Evropské lidové strany – až v ní nastane nějaká pomerkelovská, řekněme kurzovská éra.