Polský anglicky psaný vlivový web Visegrad Insight spojený s polskou levicově a progresivisticky orientovanou nadací Res Publica Henryka Krzeczkowskiego bez důk ...
Víc než výstřely děl na Ukrajině světem sociálních sítí a dalších velkovýroben instantních názorů rezonovalo plesknutí facky, kterou herec Will Smith uštědřil komikovi Chrisi Rockovi během vyhlašování Oscarů. Asi na tom není nic překvapivého: jde o světoznámé celebrity a v historii Oscarů o facku zatím první. A především je to kauza v některých ohledech nejasná, je proto možné si o ní myslet prakticky cokoliv a být si jistý, že svět na ten názor čeká.
Pro jistotu shrnuji: Komik Chris Rock během svého moderátorského vstupu zažertoval mimo jiné o sestřihu herečky Jady Pinkett Smithové, manželky Willa Smithe, která na ceremonii přišla ostříhaná dohola. „To se chystá dvojka GI Jane?“ Narážel tak na desetiletí starý film o americké vojačce, která si v ikonické scéně oholí hlavu. Jenomže Pinkett Smithová má alopecii, autoimunitní nemoc, která se mimo jiné projevuje vypadáváním vlasů. A hereččina vyholená hlava byl způsob, jak to zakrýt. Will Smith se Rockovu fóru nejdřív smál, rychle ale změnil názor a vyrazil do útoku.
Podle průzkumů veřejného mínění ho americká veřejnost vnímá jako člověka, který z té trapné aféry vychází hůř. Podle komentátorů se tak stalo díky sjednocení postojů lidí, kteří za normálních okolností stojí na opačných stranách kulturní války. Stoupenců „cancel culture“, kultury rušení, podle nichž za ableistický vtip (tedy vtip na úkor nemocného, navíc na úkor ženy) musí přijít trest a pro tenhle typ přečinu není žádný trest příliš velký.
A na druhé straně stoupenců kultury cti, tedy spíš vyznavačů tradičních hodnot a tradičních rolí, podle nichž je povinností muže chránit pověst ženy, je-li zneuctěna. Většinově proti fackujícímu se vyjádřili jen nejmajetnější a nejvzdělanější. Aspektů by se ale dalo najít hodně. Třeba někteří stoupenci soudobým způsobem chápaného antirasismu se důrazně domáhali, aby se do „fackovacího diskurzu“ nezapojovali běloši, protože se naprosto nevyznají v širším kontextu a spoustě nuancí situace, kdy jeden černý miliardář jednu vrazí druhému černému miliardáři.
Někteří komici zas vyjadřovali vážné obavy z toho, že se z nich kvůli Smithovi stane lovná zvěř a budou na pódiu biti za každý fór, který někdo v publiku uzná za nevhodný. Mnohokrát zaznělo, že Will Smith měl být okamžitě po napadení zatčen anebo aspoň vyveden ze sálu (Akademie to prý „zvažovala“). Mnohokrát zaznělo, že být Chris Rock běloch, Smithe by hned zatkli. Smith by prý měl přijít o Oscara, kterého dostal (k tomu dodávám, že se ty ceny snad ještě pořád dávají za herecké výkony, a ne za dobré chování).
Mně přijde důležitá jiná věc. Věděl Chris Rock, že má Pinkett Smithová alopecii, že si dělá legraci z něčí nemoci? Komik tvrdí, že nevěděl. Navíc mi ten žert nepřijde nějak výrazně zlý. Neřekl herečce, že špatně vypadá, naopak ji přirovnal k heroické filmové postavě. Ta vyholená hlava taky Pinkett Smithové docela sluší, troufám si říct. Na komikovu obranu musím ještě říct, že tu trapnou situaci na pódiu skutečně dobře ustál.
Nakonec to nejsymptomatičtější vyjádření ke kauze přinesl deník The New York Times v komentáři známé feministické aktivistky Roxanne Gayové. Koncipovala svůj text jako obranu „tenké kůže“, odmítnutí kritiky lidí za to, že nemají smysl pro humor, měli by se obrnit proti vtipům na jejich účet, zasmát se jim spolu s ostatními, mít tu kůži tlustší.
„Komu všechna ta tlustá kůže slouží? Těm, kdo chtějí, aby jejich chování bylo beztrestné. Kdyby terče jejich výsměchu měly tlustší kůži, mohli by agresoři říkat a dělat, co se jim zamane. Když bude mít všichni tlustší kůži, nikdo nebude muset být hnán k zodpovědnosti za krutosti, velké i malé. Pro někoho to asi je přitažlivá představa.“
Příznačné. Autorka. která v mnoha ohledech patří k prominentům, je příslušnicí skupiny, jež má v mnoha sférách skutečnou moc a ráda ji uplatňuje vůči těm, kdo se nějak – třeba vtipem – zpronevěří její ortodoxii, vystupuje jako hlas bezbranných obětí rozmáhající se krutosti, nepřipustí si, že by sama mohla být reprezentantem nějaké formy krutosti. Jistě je schopná ji racionalizovat, když je to potřeba, přece je hlasem všech těch bezmocných a marginalizovaných, nikoliv prominentem, který se domáhá práva nebýt zesměšňovaný a příslušných sankcí pro ty, kdo by to právo snad porušili (samozřejmě konstatuje přípustnost té pověstné „konstruktivní kritiky“, na to v určitých typech textů dojde vždycky). Možná si teď Will Smith připadá nepochopený, v jednom ohledu ale může být klidný – Willům Smithům tohoto světa patří budoucnost. A čím víc afektovaných a narcistních pindů povedou na svou obranu (podobně jako on, když přebíral Oscara), tím líp pro ně.
00:02
