Řeporyjský kozák píše do Cařihradu

Žijeme v ojedinělé a vzácné době, kdy je možné přijet před velvyslanectví jaderné mocnosti v multikáře, vystoupit z ní a za účasti fotografů vhodit do kastlíku té mocnosti dopis, při jehož psaní se jeho autor musel docela smát, asi podobně jako ti záporožští kozáci, když psali svůj slavně urážlivý dopis tureckému sultánovi. Mocností je tentokrát Ruská federace, sultánem by mohl být Putin a tím záporožským kozákem starosta Řeporyjí Pavel Novotný. Když se člověk podívá na Rjepinův obraz, skoro ho tam vidí.    

V tom stylisticky ne úplně vybroušeném dopise (mohl být kratší, takže lituju jeho překladatele) si jeho autor dělá z té mocnosti dosti nevybíravě – jak to říct jinak – prdel, přitom tam píše o docela zásadních věcech, které tu mocnost vytáčejí nevyhnutelně do běla. Předmětem sporu je pomník padlým vojákům Vlasovovy „zrádcovské“ armády, která se účastnila na straně povstalců Pražského povstání. To je historický fakt, který ale je pro ruský výklad naprosto heretický a nepřijatelný.

Zrádce z jejich pohledu nemůže mít pomník, a nemůže ho mít ani v zahraničí, když navíc je to zahraničí specifické tím, že ho Rusové poněkud považují za své „blízké“ zahraničí. Z toho si starosta Řeporyjí vůbec nic nedělá, což je zcela správné, navíc je to sranda, což je ještě lepší. 

Člověk se tedy baví, ale zároveň přece jenom trne, ne že by si myslel, že z toho bude nový 21. srpen, ale protože ví, jak je ta mocnost vztahovačná, hysterická a mstivá. A také přecitlivělá, v něčem třeba i důvodně. Pavel Novotný, snad si to uvědomuje, sáhl totiž na nedotknutelné dogma oné mocnosti, de facto na jediný historický raison d’être její chmurné novodobé existence. Totiž na kánon posvátnosti obětí té nejšílenější války, která se kdy vedla, v níž tenhle národ (a národy mu poddané) málem vykrvácel, přičemž si mnohé žíly podřezával sám. Ruský oficiální výklad, který v podstatě kopíruje sovětský, má v Rusku platnost zákona, je to věc, za kterou se může jít do vězení a pro kterou přitom do úmoru a hloubky svého hlubokého přesvědčení budou i jinak normální Rusové schopni uvést se do stavu nepříčetnosti. Ruské 20. století bylo sledem katastrof, jejichž jediným vykoupením však bylo ono „slavné vítězství“ v té hrozivé válce, vítězství, o němž oni jsou přesvědčeni, že zachránilo Evropu a civilizaci, v čemž mají i nemají pravdu: zachránili ji před jedním zlem, ale v té části, kterou ovládli, nastolili druhé, to své.

A v tomto výkladu neexistují žádné kompromisy, žádné odstíněné pohledy, žádné alternativní výklady. Neexistuje tam žádná milost nebo pochopení pro „zrádce“, jak oni nahlížejí na vojáky, kteří se často v zoufalé situaci nechali naverbovat do oddílů, které měly bojovat po boku nacistů – a mnohé opravdu bojovaly, o čemž by mohla vyprávět povstalecká Varšava. Tento rigidní postoj je vtloukán do hlav všech Rusů, takže se z toho stalo náboženské dogma, které je přitom vyžadováno i od jiných, především od těch, kteří mají Rusům projevovat nekonečnou vděčnost. Paradoxně ji projevovat chtějí, jen poněkud jiným Rusům. 

Skutečností je, že ti oni, tedy my, nemáme vůči oficiálnímu sovětsko-ruskému výkladu žádný závazek. Vědět o té rusko(sovětské) přecitlivělosti bychom však měli – přičemž bychom snad někdy měli být schopni si sáhnout na svědomí, zda nám jde opravdu víc o to uctění mrtvých než o chuť zasmát se z plných plic jako záporožští kozáci, kteří píší sultánovi, když navíc vědí, že ten sultán je někde v asijské prdeli. Snad to Pavel Novotný ví.