Organizovaná slepota Západu

Organizovaná slepota Západu
Komentáře

KOMENTÁŘ

Martin Weiss

Loni v říjnu vydal vysoce kvalifikovaný mezinárodní odborný panel zprávu Global Health Security Index. Zorganizoval ji americký think-tank Nuclear Threat Initiative, iniciativa, která od jaderného nebezpečí expandovala k řešení dalších katastrofických rizik, spolu s Johns Hopkins Center for Health Security, pracovištěm jedné z předních amerických univerzit, jejíž globální mapu epidemie COVID-19 dnes používá kdekteré médium. Na zprávě se podílel Economist Intelligence Unit, další dobře zavedená organizace.

Výslovným záměrem zprávy bylo zlepšit připravenost zemí na „jedno z nejvíce všudypřítomných rizik světa – vypuknutí infekčních chorob, které mohou vést k mezinárodním epidemiím a pandemiím“.

Tedy riziko, které se ukázalo být aktuální, jen co je pravda.

A jaké byly podle expertů dvě nejlépe připravené země? Spojené státy a Velká Británie.

 

Ty Spojené státy, které nejdřív považovaly COVID-19 za chřipku a jejichž prezident pak měnil svůj názor na nemoc víceméně každý týden. A v nichž je nejméně šest států Unie, které kdyby byly nahlíženy jako samostatné země, patřily by do první desítky nejzasaženějších zemí na světě, měřeno počtem obětí na obyvatele. A ta Velká Británie, která uprostřed pandemie totálně změnila strategii a nyní rychle v počtu obětí stoupá na první místo v Evropě.

Někde se stala chyba. Je to podobné selhání predikcí expertů, jaké jsme už v minulosti zažili, ale jsou zde i významné rozdíly.

Před americkou velkou finanční krizí byl převládající názor expertů, že krize, jaké jsme zažili v minulosti, nehrozí. Byla doba „velkého umírnění“ (great moderation) v ekonomice, centrální bankéři se naučili jemně ladit monetární politiku tak, že už prý nehrozila žádná tvrdá přistání. A ty moderní finanční produkty, jejichž jména poté zhořkla, jako collateralized debt obligations nebo credit default swaps, byly právě nástrojem rafinovanějšího řízení rizika.

Nebyly. Bylo to intelektuální selhání, špatné pochopení matematických modelů. Ovšem hodně lidí bylo motivováno osobním i institucionálním zájmem, aby ty chyby nevidělo. Vidět je šlo, pár lidí je taky vidělo.

Ještě horší bylo v tomto směru evropské dějství, dluhová krize eurozóny. Euro sice zrušilo kurzové riziko, důležitý spouštěč v některých dřívějších krizích, ale to riziko se přesunulo do dluhů. To oficiální činitelé ignorovali – „euro je náš štít,“ opakovali. A bankéři tomu rádi věřili, aniž by kdo kdy vysvětlil, jak přesně ten štít funguje. Nefungoval.

Ten loňský epidemický index není přesně selháním tohoto druhu. Ne že by vůbec nekorespondoval s realitou. Nedá se použít tak, že ho prostě obrátíme vzhůru nohama a uvidíme, kdo si dnes vede nejlépe. Některé mimoevropské země, jež si dnes vedou velmi úctyhodně, jsou v žebříčku vysoko: Thajsko (6), Jižní Korea (9). Singapur je na 24. místě, což by nebylo špatné, ale řada zemí, jež se dnes potácí, je nad ním: Brazílie, Belgie, Španělsko. Také u Itálie výzkumníci cosi zaznamenali, je až na 31. místě. Ale to je výš než Polsko, Maďarsko, Slovensko, Řecko či my. Vietnam, země, kde na covid nezemřel jediný člověk, je na 50. místě.

Takovéto analytické debakly mají myslím některé své obecné příčiny. Globální organizace musí mít svá data v nějaké mezinárodně kompatibilní formě, musí je sjednotit pro všechny země. Experti jsou na to zvyklí, protože vykazování nějakých údajů je denním chlebem nemalého množství dnešních pracovníků ve „znalostní ekonomice“. Máme rádi bodová ohodnocení, manuály, postupy podle protokolů a algoritmů. To sice znamená, že dokážeme uvést do provozu franšízu provozovny rychlého občerstvení se zaměstnanci, kteří neuměli naprosto nic. Ale taky to znamená, že vykazování se dá odfláknout či podvést. Zaškrtneme políčka a máme odpracováno. Máme odpracováno, dosáhneme svých benchmarks a vytvoříme iluzi vědění a kompetence.

Při zpracování údajů z různých kultur se problém pochopitelně znásobí.

A když pak v dotyčném indexu máte vedle rozumných kategorií jako prevence, detekce a reportování, rychlá odpověď nebo zdravotní systém i samostatnou kategorii nazvanou Dodržování mezinárodních norem, u níž se dozvíte, kolik zemí odevzdalo Opatření na posílení důvěry podle Konvence o biologických zbraních… S nadsázkou lze říci, že některé kategorie asi měří zběhlost v používání Powerpointu spíš než schopnost čelit epidemii.

A pochopitelně takový index nemůže zachytit ten faktor X, že některý stát a společnost prostě prokáže akceschopnost, pochopí cíl a co je třeba dělat, aby ho bylo dosaženo. Má to podobu toho, že v zemích s konfuciánskou kulturou se lidé instinktivně přizpůsobují společnému zájmu, anebo třeba toho, že v Izraeli se shánění zdravotních pomůcek v mezinárodní džungli chopí Mosad. Anebo si aspoň instituce a lidé neházejí klacky pod nohy tak, jako když náš premiér šikanoval majitelku soukromé laboratoře, protože si dovolila identifikovat nakaženého mimo státem schválený systém.

A konečně je tu automatický předpoklad, že západní znamená lepší. Ať už je to podvědomý kulturní předpoklad, anebo výsledek toho, jak jsou formulována kritéria. Už jsme v posledních dekádách dostali několik lekcí, že tento předpoklad není oprávněný.

„Řecko není Argentina,“ prohlásil v prosinci 2009 guvernér Evropské centrální banky Jean-Claude Trichet. No, není. Demagog.cz by jeho výrok ohodnotil jako „Pravda“. Ale Trichet tím myslel, že Řecko se nemůže dostat do dluhové krize jako Argentina, protože to je jihoamerický stát, kdežto Řecko je součástí nejvyspělejšího společenství států na světě. Jak to dopadlo, víme.

Foto: poutak

 

Související články