O slepici, která unikla osudu. Velkozemědělci a ministerstvo brání klecové chovy

Týdeník Echo - kauza

O slepici, která unikla osudu. Velkozemědělci a ministerstvo brání klecové chovyTýdeník Echo
Domov

Petr Holub

Slepice měla nezvyklé jméno Orel a čekal ji stejný osud, jaký zdejší zemědělský komplex připravil v uplynulých deseti letech čtyřiceti milionům jejích kolegyň. To znamená, že pár dnů po vylíhnutí byla z umělé líhně přemístěna do odchovny, kde strávila čtyři měsíce, a pak zamířila do klece na velkofarmě. Tam s jedenadvaceti dalšími slepicemi trávila třináct měsíců na prostoru 1,5 m2 a snášela vejce. Pak už zbývala cesta na jatka. Orel měla štěstí, protože její velkofarma prodává vynesené slepice po padesáti korunách venkovanům. Tak unikla, žila ještě pět let na dvorku pár kilometrů za Budějovicemi a v knize Jmenuji se Orel určené především dětem podala svědectví o tom, co zažila. Slepičí paměti zapsala nová chovatelka pod pseudonymem Romi Grey a knihu pokřtila herečka Simona Babčáková.

„Vše se odehrává v halách, kde je před světem v klecích skryto někdy až deset tisíc slepiček najednou,“ vzpomíná Orel. Nutno doplnit, že největší velkochovy obsáhnou až 200 tisíc nosnic. „Lidem, kteří se o nás takto starají, se říká drůbežáři. O klecových chovech jsem slyšela, že říkají, že jsou nejlepší. Ale nám se tam moc nelíbilo,“ pokračuje Orel a dodává, že s kolegyněmi byly na sobě namačkané jako sardinky. Na tom něco je, protože v klasických klecových chovech se počítalo s prostorem 550 cm2 na slepici se stropem ve výšce 40 centimetrů. Slavná jihočeská slepice ovšem zřejmě zažila už tzv. „obohacené klece“, které v roce 2012 nařídila Evropská komise a kde má slepice k dispozici 750 cm2.

„Víte, dělaly jsme, co jsme mohly. Snášely jsme i dvě vajíčka za den,“ tvrdí Orel, pak však už tempu nestačila a byla prohlášena za vynesenou. Takové slepice nemají kromě pár posledních chomáčů žádné peří a jejich oči jsou po ročním pobytu v umělém světle zastřeny bílou blánou, takže se zdá, že nevidí. U nové majitelky se Orel ocitla ve výběhu s dalšími slepicemi, které ji záhy začaly pronásledovat. Proto získala privilegium, že mohla odděleně od ostatních slepic běhat po zahradě. Záhy se opeřila a také oči si zvykly na normální světlo. Jejím největším přítelem se stal kocour, nechala se od lidí hladit, dokonce směla do domu. Sama to hodnotí, že se stala domácím mazlíčkem, a dodává, že by to přála i ostatním „jemným bytostem“, které se dostaly do kolonky „hospodářské zvíře“. Hnutí za životní podmínky slepic v Česku teprve zapouští kořeny, proto kniha vyšla právě včas, aby krutý osud drůbeže připomněla poslancům, kteří zákon o zákazu klecových chovů prodiskutují na probíhající schůzi.

Celý text Petra Holuba čtěte v aktuálním vydání Týdeníku Echo zde.

Foto:

časopis Echo