Praha by měla být ráda, že tu JCDecaux funguje, říká architekt pražského mobiliáře

Navrhoval interiér kavárny Slávie, s největší společností na venkovní reklamu JCDecaux, která v Praze provozuje většinu přístřešků pro MHD, vtiskl podobu části mobiliáře, již v metropoli JCD provozuje. Málokdo ovlivnil tvář pražských ulic poslední doby víc než architekt Jiří Špaček. Postaral se o design známých reklamních sloupů, prodejních kiosků v centru hlavního města nebo pouličních hodin. Pražský magistrát však chce s JCDecaux rozvázat spolupráci. Začne hledat jinou firmu, jež přístřešky nakoupí a městu bude platit ročně o 20 milionů víc. „Myslím, že by mělo být rádo, že takováhle společnost v Praze funguje,“ nesouhlasí Špaček. V rozhovoru s deníkem Echo24 hovořil i o své práci a o tom, jak se hlavní město postupně proměňovalo.

Praha se rozhodla JCDecaux neprodloužit smlouvu a namísto toho bude hledat jinou společnost, která by stanice hromadné dopravy provozovala. Jak se na to ze své pozice díváte?

Design, který sem JCDecaux přivedl, například přístřešky od Normana Fostera, považuji za geniální. Bylo mi trapně, když jsem vloni viděl, co si tady město vymýšlí, aby se zbavilo JCDecaux. I když to zadávali na školách studentům, tak z toho stejně vycházely napodobeniny Fosterových zastávek jen s tím, že máme smart city a že si tam možná lidi budou moci nabíjet mobily.

Myslím, že by si Praha měla vážit spolupráce se společností, která je ve svém oboru světovou jedničkou a neriskovat opakování situace, která zde již před lety nastala se společností Dambach. Ta musela kvůli neschopnosti plnění svých závazků po roce Prahu opustit. Představa o prodeji přístřešků je naivní. Sir Norman Foster údajně svůj design zkorumpovaným pražským úředníkům odmítá prodat. JCDecaux má obrovské akce v Los Angeles, v Číně, v Singapuru, Praha je pro ně relativní marginálie. Z ekonomického hlediska je pro ně téměř bezvýznamná. Myslím, že možnost působit v takovém historickém městě, jako je Praha, berou spíš jako prestižní bonbónek.

S JCDecaux jste začal spolupracovat už v roce 1994 poté, co jste vyhrál soutěž na návrh některých položek pražského mobiliáře. Čeho všeho se týkala?

Soutěž byla jenom na reklamní a informační sloupy a pouliční hodiny. Poté jsem hned se společností navázal další spolupráci. S magistrátem chtěli řešit situaci prodejních stánků. Tehdy byla situace ohledně stánků v centru Prahy otřesná. Vypadalo to jako skrumáž všeho možného, byly to stánky typu chat s půdičkami. Magistrát tenkrát jednal s JCDecaux, protože chtěli, aby jejich tvarosloví navazovalo na sloup a hodiny, a z toho vzešel můj design.

Se stánky, které jsem navrhoval, to byla dost zábava. Brzy se začaly objevovat jejich napodobeniny.

Můžete to trochu přiblížit?

To byla nepříjemná věc, která se táhne doteď, protože nápodoby stánků, jejichž design jsem navrhoval, pořád stojí na pražských ulicích. Dost už jich zmizelo, ale některé stojí dodnes. Úplně první byl stánek nějakého květináře na Náměstí Republiky. Stánkaři přišli s tím, že stánky JCDecaux jsou příliš drahé a oni chudí. Jakmile se začne touhle rétorikou, tak se těžko argumentuje.

Oni si tedy nechali zpracovat své stánky od jiných firem?

Přesně tak. Dovolil bych si ještě říct, že na tom mají lví podíl památkáři. Stánkařům je jedno, co tam bude stát. Oni chtějí prodávat. Památkáři se ale projevili jako absolutní zabedněnci. Stánkařům řekli, že jim povolí jen stánky, které budou vycházet z tvarosloví JCDecaux, což je zcela neuchopitelná formulace. Oni nevěděli co s tím, tak si od nějakých architektů nechali zpracovat napodobeniny. Myslím že se za to ti architekti musí dodnes stydět, že na to přistoupili.

V roce 2001 tak advokátní kancelář, která pracovala pro JCDecaux, podala žalobu na majitele, který to zrealizoval, že se dopustil porušení autorských práv. Konkrétně šlo o tenhle stánek na Náměstí republiky. Podali jsme žalobu také na architekty a památkáře. Výsledkem bylo samozřejmě to, že se ozvali jen architekti, nejslabší článek toho řetězce. Ten majitel a památkáři nereagovali.

Jak zpětně nahlížíte na váš úspěch ve výběrové soutěži?

Považoval jsem za velikou čest, že mě oslovili. Byla to vyzvaná soutěž a organizoval ji tehdejší Útvar hlavního architekta, na který dnes navazuje Institut plánování a rozvoje. Zaštiťovalo to JCDecaux, protože z jeho smlouvy vyplynula pro firmu povinnost tuto soutěž uspořádat. Útvar oslovil několik lidí. Bylo tam sedm studií z Čech a dvě zahraniční.

Bylo v 90. letech takové řízení něčím nezvyklým, nebo šlo už o běžnou praxi?

V této formě to bylo absolutně nezvyklé. I když už v polovině 80. let se v Praze dělalo nové uliční osvětlení nebo nové hodiny podle návrhu architekta Půlkrábka, Praha měla ještě do 80. let na ulicích prvky mobiliáře z první republiky. Byly tady litinové lampy, které nevyhovovaly z technických důvodů, takže vznikly návrhy nových lamp, které dodnes stojí na nábřeží u Národního divadla. Město se tím mobiliářem muselo zabývat tak nějak vždycky.

Za komunistů se na to ale nepřikládal důraz. Pozornost se věnovala jen nejnutnějším věcem jako osvětlení. Věci jako design zábradlí nebo stánků nebyly koordinované vůbec a vznikaly tu příšernosti. Mimo jiné je třeba připomenout, že za komunistů reklama nebyla potřeba, protože byl všeho nedostatek, tak na co reklama?

Zmínil jste reklamní sloupy, pouliční stánky či hodiny. Na čem jste ještě pracoval?

Mojí asi nejznámější realizací je interier Kavárny Slavie, nejpublikovanější byla rekonstrukce Roubenky na Českolipsku publikovaná mimo jiné v ročence České architektury 2006–2007 a chalupa v Křižánkách v ročence České architektury 2017-2018. Pro JCD jsem dělal ještě různé drobnosti jako třeba tvarování výdechů z podchodů na Václavském náměstí, nebo kapotáž měřící meteorologické stanice na Náměstí Republiky. S JCD jsme se pokoušeli prosadit stánky do Berlína, to ale nevyšlo.

Čtěte také: Firma JCDecaux píše o korupci na magistrátu, polepila zastávky otevřeným dopisem

V Týdeníku Echo a na EchoPrime se dozvíte více, získáte je zde.