Tohle není konec, který si kdokoliv představoval

Tohle není konec, který si kdokoliv představovalÚhel pohledu
Úhel pohledu

Úhel pohledu

Matyáš Zrno

Přiznejme si, takový konec nikdo nečekal. Když před necelými dvaceti lety padl po krátké americké kampani fundamentalistický Taliban, zdálo se, že navždy – a zaslouženě – skončí na smetišti dějin. Byl to režim, který nedovoloval ženám pracovat, dívkám chodit do školy, zakázal hudbu i tanec a hostil Usámu bin Ládina. Místo toho si v neděli 29. února potřásli americký a talibanský vyjednavač v Kataru rukou a podepsali mírovou dohodu.

Tohle není konec, který si kdokoliv představoval. Zároveň se tomu ale nedá moc divit. Už před skoro deseti lety, kdy jsem strávil rok coby vedoucí Provinčního rekonstrukčního týmu v provincii Logar, bylo jasné, že tahle válka se jen tak vyhrát nedá. Naši spojenci (místní vláda, armáda a policie) byli tragicky neschopní a zkorumpovaní. Vláda nebyla schopna zajistit základní služby a bezpečnost. Místní velitel policie využíval čtvrtiny policistů v provincii jen ke své osobní ochraně. Guvernér nebyl schopen si ani pořídit kalendář na schůzky. Provinční vláda měla přes dvacet ministrů, ale většinu se nám nepodařilo ani zahlédnout. Nikdy totiž nepřišli do práce, ostatně ani neměli kam – žádné budovy či místnosti neměli. Jen brali peníze na základě dřívějších zásluh či kontaktů. Velitel praporu afghánské armády tajil, kolik má mužů, protože jejich počty nadsazoval a peníze určené na jejich stravu a vybavení si nechával. Většina policistů byla negramotná. Motivace vojáků byla většinou slabá, mnoho z nich bylo pod vlivem marihuany nebo hašiše.

Vy máte hodinky, my máme čas…

Většina obyvatel (celkem pochopitelně) vyčkávala, jak to dopadne. Taliban využíval toho, že v tomto typu konfliktu nemusí zvítězit. Stačí mu občas trochu popíchnout, dát vědět, že je tady. A čekat, až nás to přestane bavit. „Vy máte hodinky, my máme čas…“ Po roce 2001 to vypadalo jinak, podle všeho, co víme, tehdy skutečně většina obyvatel pád Talibánu vítala. Američané ale jako obvykle brilantně zvládli vojenskou část operace, chyběl jim ovšem (jako obvykle) plán na den poté… Navíc brzy přesunuli svou pozornost k Iráku a v Afghánistánu se spolehli na své místní spojence, často warlordy s pochybnou pověstí. Talibán se po zdánlivě totální porážce začal postupně vracet a osmnáct let po svém vyhnání z Kábulu je aktivní v sedmdesáti procentech okresů, kde obvykle vláda ovládá nejbližší okolí okresního města a zbytek je v rukou Talibánu. A Talibán dokazuje, že se poučil – na některých místech povoluje dívčí školy. Zákaz hudby, tance a znázorňování už je dávno passé, ostatně sám Talibán s oblibou vytváří propagační videa s hudbou. Talibanské soudy zajišťují rychlou (samozřejmě šarijátskou) spravedlnost v situaci, kdy státní soudy buď neexistovaly, nebo byly zkorumpované. Jako kdyby chtěl dokázat, že je schopen nejen bojovat, ale řádně vládnout. Teď bude mít možná šanci…

Zároveň si ale pamatuju na dívčí školy a ženské nemocnice, které se staly terčem útoku sebevražedných atentátníků. Afghánce, kteří si vydělávali pár dolarů prodejem věcí na vojenské základně, a skončili s uříznutou hlavou. Vidím před sebou afghánské holčičky, jak s rozzářenýma očima koukaly na americké vojačky a držely je za ruku, protože poprvé v životě viděly ženu jinak, než jako služku. S jejími nadějemi může být nyní amen. Jenže on by s nimi byl asi amen tak jako tak. Talibán (nebo minimálně některé jeho frakce) zůstává přes drobné ústupky nemilosrdným protivníkem, ochotným použít jakékoliv násilí. Jenže pokud takového protivníka nejsme schopni porazit, musíme s ním jednat. A ta jednání budou mít nějakou cenu a to málo, co se podařilo v Afghánistánu prosadit pro ženy, bude pravděpodobně první na talíři. Přiznejme si, že pro Američany bylo vždy podstatné něco jiného.

Už žádný Usáma!

Jak k tomu došlo, že si arcinepřátelé sedli za jeden stůl? Jeden důstojník CIA kdysi řekl, že „každý Afghánec je v hloubi srdce prodavač koberců“. Mínil to částečně jako výtku (prodavač koberců se vždy snaží vytřískat z kupujícího nejlepší cenu), ale i jako šanci – o všem se dá jednat. A vzpomínám si ještě na jednu deset let starou americkou studii o výsleších zajatých talibanských velitelů. Bylo to poučné, vždycky je dobré vědět, proč proti vám protivník bojuje a za jakých okolností by toho byl ochoten nechat. Už tehdy bylo jasné, že existuje jeden styčný bod, na kterém jde stavět – Talibánci uznávali, že nebyl dobrý nápad nechat v zemi působit “Araby“ alias mezinárodní džihádisty Usámy bin Ladina. A že celkem i rozumí tomu, proč po 11. září Američané na Afghánistán zaútočili. „Ale proč tu zůstávají i poté, co vyhnali al-Kajdu…?, ptali se.“ Z tohoto základního poznatku nakonec vyplynula i současná dohoda, která fakticky neznamená nic jiného, než „my odejdeme, ale vy zajistíte, že tu už nikdy nebude al-kajda“. A je tu ještě jedno staré orientální přísloví: „nepřítel mého nepřítele je můj přítel“. Talibánu vyrostla ještě radikálnější konkurence – Islámský stát (IS), který je nyní aktivní i v Afghánistánu. To je společný nepřítel, ostatně i v mírové dohodě se Talibán zavazuje pokračovat v boji proti IS.

To je samozřejmě dobrý základ, ale opravdu jen základ. Před skutečným mírem ještě leží minové pole jednání s afghánskou vládou. Její legitimita je ale podkopána půlročním sčítáním hlasů z loňských prezidentských voleb (kterých se zúčastnily jen dva z deseti milionů voličů), těsným výsledkem (50.64%) a odmítnutím poraženého kandidáta Abdullaha Abdullaha přijmout výsledek. Po pravdě řečeno, kdo kdy viděl, jak probíhají volby v odlehlejších částech země, má o legitimitě afghánské vlády své drobné pochybnosti… Je proto dobré, že jednáním nestála v cestě žádná posvátná kráva - ani afghánská vláda, ani afghánská ústava spíchnutá během jednání s warlordy v roce 2002 v Bonnu.

Zároveň je to vláda, rozdělená podle etnopolitických linií. Mimochodem, Američané nejsou v zemi jen proto, aby bojovali s Talibanem. Jsou tam i proto, aby mezi sebou nezačala bojovat afghánská vláda. Tádžici s Paštuny, Uzbeci s Hazáry atd. Afghánistán to už jednou zažil, po pádu komunistického režimu v roce 1992 a bylo to období, které překonalo vše, co bylo předtím i vše, co přišlo potom. I proto se všichni děsí toho, aby se Talibán nerozpadl na více frakcí. Vždycky se totiž může najít někdo ještě radikálnější…

Jedna země, dva systémy

Teprve nyní, po dohodě US-Talibán, mají přijít na řadu jednání mezi Talibánem a kábulskou vládou. To nebude vůbec snadné. V zemi se za dvacet let přistěhovaly miliony lidí do měst, která tak sice praskají ve švech (Kábul má pětkrát víc obyvatel než za vlády Talibánu), ale roste v nich nová střední třída. Děti a mládež chodí do škol, sledují internet, koukají na televizní kanály, z nichž některé jsou stejně profesionální jako ty na Západě. Jistě, stěžují si na zkorumpovanou vládu, ale to neznamená, že se chtějí vrátit do středověku.

Ve venkovských oblastech by se příchodem Talibánu k moci nic nezměnilo. Tady stejně ženy žádná práva nemají, tady stejně nechodí volit. Ale lidí z měst a také jiné etnické skupiny, než jsou většinoví Paštunové, vládu Talibánu nestrpí. I mezi léty 1994-2001 musel Talibán svádět velmi tvrdé boje s Tádžiky, Uzbeky a Hazáry. Takže představa, že Talibán ovládne celou zemi, není reálná, zvláště, pokud protivníci Talibánu mohou počítat s podporou USA a lokálních mocností. Stejně tak ale armáda a policie má ztráty, které nelze dlouhodobě udržet. Obě strany vědí, že nemohou tu druhou porazit. Obě mají navíc podporu zahraničních mocností (Talibán Pákistánu, vláda především od USA a Indie). Vyvážit zájmy Pákistánu a Indie bude dalším složitým tancem mezi vejci. Pokud jedna ze stran získá dojem, že se Afghánistán stane klientem toho druhého, je ochotna podpořit raději rozvrat a novou občanskou válku. Naopak zájem na klidu má Čína, která neinvestovala do rozvoje země jediný dolar, nevystřelila jedinou kulku a neztratila jediného muže, ale skoupila skoro všechno, co má v zemi nějakou cenu, především nerostné bohatství.

Afghánistán nikdy nebyl zemí, kde byla vláda přítomná v každém koutu země, jako jsme zvyklí ve vyspělých státech. Neexistuje tu jednotná národní identita, celostátní politické strany atd. Vlastně celá historie Afghánistánu je opakujícím se příběhem snah o vybudování centrálního státu, které opakovaně končí neúspěchem. Bude to asi příběh i posledního, amerického pokusu, který stál zhruba bilion dolarů, z nichž nezanedbatelná část skončila v kapsách zkorumpovaných politiků a nebo samotného Talibánu. Realita v terénu tomu napovídá. Mezi oblastmi ovládanými spíše Talibánem a vládou není frontová linie. Jezdí přes ně autobusy, všude funguje stejná mobilní síť, učitelé a lékaři v talibanských oblastech jsou i nadále placeni vládou. Podobně fungovala i vláda prezidenta Nadžibulláha po sovětském stažení. Ovládala města, mudžahedíni venkov, což jim nebránilo, aby do škol ve městě neposílali své děti. Afghánistán nyní čeká pravděpodobně podobný osud. Různé části země budou žít podle různého režimu. Alespoň spolu ale (snad) nebudou válčit.