Román o evropském Tchaj-wanu. Proč stojí za to číst Ostrov Krym

Dnes, kdy přišlo do módy starat se o Tchaj-wan, se může hodit představit knihu, v níž se vysnívá cosi jako evropský Tchaj-wan. Je to kniha Vasilije Aksjonova (1932–2009) Ostrov Krym z roku 1979.

Svět románu je náš svět, někdy za Brežněva v sedmdesátých letech, Krym v něm není poloostrov, ale ostrov oddělený od pevniny několik desítek kilometrů širokou úžinou. A v zimě 1920 tam bělogvardějci neutrpěli definitivní porážku. Naopak se na Krymu ubránili. Jak? Přišly nebývalé mrazy a úžina zamrzla. Rudé jednotky vyrazily po ledu za vítězstvím, jenže v tu chvíli mladého poručíka britského expedičního sboru napadlo vystřelit z lodního děla na ledovou plochu. Led se prolomil a rudí se začali propadat do moře.

Sověti si na Krym už víckrát netroufli. Zbytky předrevoluční společnosti se tam rekonstruovaly zprvu pod vládou barona Wrangela, ale v roce 1930 si elity vymohly ústavu a demokracii. Krym se stal úspěšnou, prosperující, samostatnou zemí. Na návštěvníky z celého světa čekal „Simferopol se svou koncentrací ultramoderní architektury, módní Feodosia, sevastopolské mrakodrapy nadnárodních korporací, opulentní vily v Jevpatorii a Gurzufu, minarety a lázně v Bachčisaraji, rozlehlá předměstí rodinných domů mladých zbohatlíků, oslnivé ocelové konstrukce vnitrozemských dálnic“ a „nikdy nespící, neustále tančící, mnohojazyčná Jalta, kde si dávají dostaveníčko světové filmové hvězdy a literáti“.

Celý text si můžete přečíst na EchoPrime. Nebo v tištěném vydání Týdeníku Echo. Předplatit si jej můžete zde.