EU v čele „boje“ proti změně klimatu. Proč a zač?

V poslední době se to zákazy kdečeho a pokusy o zákazy téměř všeho jen hemží… a všichni mají jasno, že proti změně klimatu je třeba bojovat ať to stojí, co to stojí… a tak nám politici v EU schvalují nařízení, která jsou v rozporu s přírodními zákony, a část mládeže se rozhodla, že nebude v pátek chodit do školy. Možná právě proto, že by se tam mohla dozvědět, že se přírodní zákony nedají ani přehlasovat, ani „ustávkovat“.

Takže jsem se pokusil dát dohromady pár údajů, o kterých se dnes již příliš nemluví.

Proč?

V této souvislosti je zcela logické klást otázky typu: Je klimatická změna realitou?

Kdo za ní „může“?

Je v možnostech lidstva jí zastavit?

Není výhodnější adaptace?

Jediné co je nepochybné, je fakt, že se klima mění – ale ono se měnilo pořád.

Jádro „pudla“, které se bezprostředně dotýká každého občana je v otázkách 2, 3, 4.

Nicméně protože v případě klimatu jde o děje dlouhodobé a nějaká jakž-takž přesná měření jsou od roku 1850, je vyhodnocení toho, co se děle, poněkud obtížné.

Ještě horší je, že celá odborná diskuse a predikce budoucích dějů je založena na matematických modelech, které nezahrnují (a ani nemohou) všechny vlivy, a především je nelze experimentálně ověřit v reálném čase.

Za poněkud skandální z tohoto hlediska pokládám závěry a doporučení klimatického panelu OSN, který argumentuje „shodou vědců“ jako důkazem. Shoda vědců není ve vědě důkazem ničeho a to ani za předpokladu, kdyby se opravdu braly v potaz všechny názory, což není v tomto případě pravda.

Navíc je známo, že často byla data „upravena“ tak, aby výsledky vyhověly přáním jejich autorů… stačí si připomenout aféru „climategate“, statisticky významné studium letorostů stromů na polostrově Jamal (použita data z jednoho stromu) a poslední vývoj v případě proslulé „Mannovy hokejky“, která byla léta využívána jako hlavní argument „viny“ lidstva. Skutečnost, že autor odmítl poskytnout soudu jím použitá data k nezávislému posouzení, svědčí o mnohém.

Takže důkaz toho, že za změnu klimatu (a v jaké míře) může lidstvo, je postaven na značně vratkých základech. Stejné, vlastně ještě horší je to s tvrzením, že je v možnostech lidstva tuto změnu zastavit, případně zvrátit. K tomu už reálné podklady neexistují a ostatně ani v historii nebyla žádná změna klimatu vratná.

Může to vůbec fungovat?

Nicméně předpokládejme, že tomu tak je, a podívejme se z tohoto hlediska na cíle EU snížit do roku 2030 emise CO2 o 40 procent a závazný cíl, aby minimálně 27 procent energie pocházelo z obnovitelných zdrojů.

Vzhledem k tomu, že EU produkuje v současné době méne než 10% celosvětových emisí CO2, znamená snížení o 40% v EU ve světovém měřítku 4,4% – tedy téměř nic a i „CO2 neutralita“ bude mít zanedbatelný efekt. Toto snížení bude a je zcela eliminováno nárůstem emisí v rozvojových zemích, především v Číně a Indii.

Aby tedy snižování emisí CO2 mělo jakýkoliv smysl (a není jasné, zda by mělo), muselo by být prosazeno celosvětově, izolovaná akce EU nemůže mít na celkové emise CO2 významný vliv.

Pokud jde o obnovitelné zdroje, je současný stav spíše horší, protože jsou zcela závislé na masivních dotacích do těchto neefektivních technologií. Prostě obnovitelné zdroje jsou závislé na přírodních a klimatických podmínkách a jsou tudíž ekonomicky využitelné jen někdy a někde.

Jejich dotování vede jen a pouze k neúměrným nákladům pro obyvatelstvo a ke stále se zvyšující zátěži pro průmysl.

V této situaci by bylo daleko efektivnější přesunout zlomek na ně vynakládaných finančních prostředků do výzkumu a vývoje nových technologií, které by již dotace nevyžadovaly.

Hezkým příkladem technologického pokroku je rozvoj těžby břidličného plynu v USA. Aniž by byl dotován a politicky “směrnicován”, přinesl rozvoj ekonomiky, snížení cen energií pro průmysl a obyvatele a jako vedlejší produkt snížení emisí CO2. Ironií je, že také přinesl zlevnění cen amerického uhlí, které teď nakupují země EU. Jak jeho pálením v elektrárnách “snižují” emise CO2, mi není příliš jasné.

To, že se EU “přihlásí jako první ke svému dílu globální odpovědnosti”, je tedy nepochybně politicky skvělé – až na to, že ostatní země dbají evidentně daleko více o svou ekonomiku a životní úroveň svých obyvatel a toto prvenství EU bez problémů přenechají, jak je vidět i z výsledků posledních “klimatických” konferencí a krachu Kjótského protokolu.

Jaké jsou tedy výsledky a důsledky tohoto boje?

Jediným měřitelným důsledkem budou a již jsou stoupající ceny energií pro průmysl a obyvatele, které jsou ve srovnání s USA dvojnásobné, z toho plynoucí ztráta konkurenceschopnosti zemí EU.

Kdo tomu nechce věřit, ať si dobře prohlédne své vlastní roční vyúčtování energií a uvědomí si, že je to jen část nákladů, protože zbytek zaplatil stát (např. v roce 2013 vláda ČR dotovala obnovitelné zdroje částkou 11,7 miliardy korun z celkových téměř 45 miliard korun), ovšem opět z daní občanů. Takže jen náklady na obnovitelné zdroje činili v ČR v roce 2013 4500 Kč na občana včetně kojenců. A v tom nejsou zahrnuta biopaliva a další náklady. A tyto částky mají dle „závazků EU“ stále narůstat. Nejvyšší kontrolní úřad odhaduje, že do roku 2030 podpora na obnovitelné zdroje elektřiny převýší bilion korun, z čehož podstatnou část zaplatí tuzemští odběratelé na příplatcích ke spotřebované elektřině. Zbytek zaplatí stát, ale opět z daní občanů.

Proč tedy?

Je velikou otázkou, proč se EU stále staví do „čela“ tak nejistého a drahého podniku a tvrdohlavě přehlíží fakta. Osobně se domnívám, že jde jako obvykle o kombinaci příčin ideologických a ekonomických.

Po krachu Lisabonské strategie, slibující ústy předsedů vlád, že EU bude do roku 2010 „nejdynamičtější a nejkonkurenceschopnější ekonomikou světa založenou na znalostech, schopnou udržitelného hospodářského růstu, vytváření více kvalitních pracovních příležitostí a zachovávající sociální soudržnost“, se zoufale hledal důvod pro „společnou“ agendu. A je zde – EU v popředí boje za „záchranu lidstva“.

Dalším důvodem je patrně něco, co bych nazval „úprk politiků vpřed“

Jak jinak zdůvodnit fakt, že se z velké většiny velice pragmatičtí politici s „poločasem“ života 2 roky najednou starají o to, co snad může být za 50 let?

Cílem je odvrátit myšlení voličů od každodenní reality, od neplnění volebních slibů a od výsledků jimi provozované politiky v reálném čase. A navíc – hospodářské problémy a nesmyslné regulace lze snadno „svést“ na opatření zcela nutná k „zachraně planety“.

A nakonec, „o peníze jde až na prvním místě“ – lobistické skupiny a zelené iniciativy jsou na tomto boji finančně závislé – bez něj a z něj plynoucích štědrých dotací by přišli minimálně o část svých příjmů. A i „evropských babišů“ je dost.

Poučení

Bohužel, pokud pohlédneme na výše uvedené skutečnosti bez růžových brýlí a vzpomeneme si na naši nedávnou historii, vypadá výsledek asi takto:

Po 30ti letech máme zase „vedoucí ideologii“.

Marxismus leninismus vystřídal environmentalismus.

Boj proti Imperialismu nahradil boj proti Klimatické změně.

Opět máme nadšené a ideologicky zapálené „svazáky“.

Zase máme „elity“, které vědí lépe než občan co je pro něj dobré.

A zase má občan u voleb hlas „slabě poradní“ – rozhoduje se (opět) mimo ČR.

A zase to občan platí, jak přímo ze svých daní, tak i nepřímo omezovaním jeho svobody volby. Stačí si všimnout např. dnešní úporné snahy o likvidaci osobní automobilové dopravy.

Co s tím?

Přestat strkat hlavu do písku a uvědomit si realitu.

Zachovat rozhodování o energetickém mixu na národní úrovni.

Nepřipustit vyhazování peněz našich občanů „oknem“ a využívat je pro ochranu našeho životního prostředí a přizpůsobení se změně klimatu.

Zasadit se o zpětný přesun pravomocí z EU na státy (jakási „anti Lisabonská smlouva“).

Informovat korektně občany o důsledcích a nákladech „zelených“ politik.

Formulovat a hájit jasné postoje na úrovni EU.

Před každým podpisem čehokoliv se pořádně rozmyslet…

A smířit se s tím, že přírodní zákony platí bez ohledu na názory a přání jak politiků, tak i aktivistů.