Vláda se baví s opozicí. Důvod k optimismu? Jen velice opatrnému

KOMENTÁŘ

Vláda se baví s opozicí. Důvod k optimismu? Jen velice opatrnému
Vláda byla přinucena hledat nějakou míru shody s opozicí na podobě pandemického zákona. Foto: Úřad vlády ČR
1
Komentáře
Ondřej Štindl
Sdílet:

Hlavní zprávy

Týdeník Echo

Koupit

Zprávy

Další zprávy

Weby provozuje SPM Media a.s.,
Křížová 2598/4D,
150 00 Praha 5,
IČ 14121816

Echo24.cz

Copyright 2024 © Echo Media, a.s. © ČTK. Publikování nebo šíření obsahu je zakázáno bez předchozího souhlasu.Provozovatelem serveru je Echo Media, a.s., se sídlem Křížová 2598/4d, 150 00 Praha 5, Česká republika • IČ: 02581574 zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze pod spisovou značkou B 19589.

Dění v Česku v době pandemie, především koncem roku 2020 a začátkem roku 2021 (a možná i dále), se jednou bude studovat jako příklad úpadku státu, jeho selhání na úrovni komunikace, koncepce, organizace... Hlasem toho selhání je v současné době nešťastný ministr zdravotnictví Jan Blatný, dost možná víc oběť současného chaosu než jeho vůdčí strůjce. Se zaujetím hodným lepší věci se věnuje oblíbené činnosti zdejších politiků - takzvanému vysílání signálů. Konkrétně signálů bezradnosti a rezignace.

Premiér Babiš do toho fantazíruje o „nové smlouvě“ mezi vládou a občany, kabinet nastaví nějaká nová, zřejmě rozumnější, opatření a lid se nad sebou zamyslí a začne je dodržovat důsledněji, než byl doposud zvyklý. Jeho dosavadní politika byla přitom velmi babišovská – působila jako roztěkané a bezkoncepční vyvažování různých ohledů – aby se lidi moc nenaštvali, aby fungovaly velké firmy, aby se virus nešířil, aby si premiérovo hnutí neublížilo před podzimními volbami. Vznikl z toho postup státu, který je často absurdní, v němž celek opatření nedává moc smysl, lidi jsou naštvaní, ekonomika trpí a virus se šíří, v evropském kontextu bezprecedentně. Jistě je mnoho jednotlivců, kteří se v té situaci snaží, jak mohou, a třeba i hranice svých možností posouvají, jenomže v atmosféře bezkoncepčnosti a rezignace to nemusí stačit.

 

Samozřejmě teď existují důvody k převelice opatrnému optimismu. Vláda byla přinucena hledat nějakou míru shody s opozicí na podobě pandemického zákona. Může to vést ke změně nastavení kompenzací a vůbec k tomu, že se opatření státu v době pandemie stanou trochu racionálnějšími, třeba v duchu včera publikovaných doporučení členů vládního NERV Daniela Prokopa, Jana Švejnara a Štěpána Jurajdy. Začne se masově testovat na pracovištích, kde se virus nejvíce šíří, kompenzace budou nastavené rozumněji a vstřícněji vůči ekonomicky ohroženým lidem, státní orgány budou schopny na vývoj epidemie reagovat pružněji a podobně, třeba se podaří i nějak skutečně nastartovat dosud ostudně pomalu probíhající očkování. Bylo by to všechno hezké.

Jenomže sebevědomí předpovídači dalšího vývoje často opomíjejí, jak moc je v něm těch neznámých. Že plán je jedna věc a jeho naplnění jiná, že virus se nějak odmítá přizpůsobit pravidlům českého politického života a už se v tom asi nezmění, že na vládě, státu a jejich postupu záleží samozřejmě hodně, nezáleží na něm ale všechno. Že nějaká změna sice nastává, mělo k ní ale dojít dřív a to zpoždění se taky nějak projeví. Stejně jako by se mohl projevit nějaký krátkodobý chaos (respektive zvýšení v místě obvyklé úrovně chaosu). Naděje v nějaké brzké zlepšení je lákavá, vyčerpaná společnost by ale těžko snášela další zklamání. Hodně lidí je demotivovaných, rezignovaných, nedůvěřivých.

Jistě se to dá nějak pochopit, racionalizovat. Ale konzervativněji laděný člověk by lidskou individualitu měl vnímat jako cosi jiného než je entita slepě a předvídatelně reagující na impulzy zvenčí. Okolnosti jistě mohou znamenat hodně, za svoje skutky je ale nakonec každý odpovědný sám, zakládá se na tom třeba i jeho důstojnost. Jestli někdo bude jednou zkoumat selhání českého státu v době pandemie, nebude moci zůstat jen u chybných manažerských rozhodnutí, špatně nastavených opatření, nezvládnuté komunikace. Jako každá jiná krize má i tahle nějakou celospolečenskou dimenzi. A vinit z ní výhradně vládu by bylo alibistické, jakkoliv jsou její „zásluhy“ na tomhle poli nesporné a velké.

×

Podobné články