Popelko, tady stojím a jinak nemohu!

Autor předpokládá (a doufá), že poslední dny roku, navíc v neděli, se inteligentní čtenář (jiný to stejně nečte) rozloží jaksi nenáročně a snese nějaký ten lehčí komentátorský žánr. Třeba fejeton o Popelce, na kterou se rozložený autor právě před chvílí, v sobotu vpodvečer, v televizi dodíval. Tu závěrečnou scénu, jak tam běží kůň po zasněženém horizontu, od kopyt mu odskakuje sníh a Karel Gott do toho zpívá tu jinotajnou píseň o ptáčkovi a jeho hnízdu, viděl za svůj život odhadem tak třicetkrát – a vždy ho znovu uzemnila, vlastně nadnesla, svou prostou nádherou. To je něco tak omamného, to snad jen Vinnetou, když umírá v Old Shatterhandově náruči, se s tím dá srovnat. K tomuto citu se autor klidně přizná i v těžce intelektuálně elitářském prostředí své bubliny, je mu to jedno, stojí si za tím, nemůže si pomoct – asi jako Martin Luther nebo třeba Hus na hranici kostnické.

Kolikrát se už psalo, že konec Tří oříšků pro Popelku se blíží, že to zastarává, že je to takové nějaké archaické, že to oslovuje už jen generace, jež odcházejí do senility. Kritik Kamil Fila jistě už několikrát poslal celou tu genderově pomýlenou (je to sice feministka, ale jen proto, aby si ji patriarchát nakonec ochočil) do věčných lovišť a naznačil, že to možná je i příčina zdejšího civilizačního zaostávání.

Ale ono se s tím nehne, drží se a nepustí, jak helvétská víra. Odpustila se jí i ta zcepenělá liška s trčícím šípem, která je ukázána dosti zblízka, ba i to sestřelené káně, jež se opravdu jeví jako mrtvé. Psalo se kdysi též, že mladá generace, zvyklá dávno na různé druhy hygienického topení, má slabou zkušenost s popelem, takže jí již nejspíš vůbec nedochází jeho religiózní rozměr („popel jsi a popel budeš“), což je pro pochopení pohádky klíčové. Ustála i interpretace, že onen zhýčkaný princ bude asi gay, což bylo kdysi možná subverzivní, nyní by šlo o mainstream. Ne, prostě se zdá, že jestli je v tomto civilizačním prostoru nějaká jistota, pak je to to, že střevíc bude nazut na správnou nohu a led s těmi dvěma babiznami se v pravou chvíli prolomí (někdy, přiznám se, je mi té dcery líto.)

Nyní však vážně, proč tomu tak asi je. Spočívá to na několika příznivých okolnostech. Zaprvé je to pohádka opravdu pěkná, srozumitelná a přímočará. Zásluhu na tom má vedle archetypálního mýtu, Boženy Němcové a citlivého scénáře Františka Pavlíčka to, že příběh pracuje spíše s účinky poetickými než magickými. K dosažení cíle je sice zapotřebí jistých kouzel, ale ta jsou v podstatě jednoduchá. Vlastně jde jen o to, jak do ořechu složit lovecké, plesové a svatební šaty.

Nadpřirozený svět tu zastupují tři antropomorfizovaní představitelé zvířecí říše, kůň, sova a holubi, kteří komunikují pouze se samotnou Popelkou a děj umožňují a posunují, ale sami do něj nevstupují. Důležitější než magie, čáry a triky je „archetypální“ touha outsidera, nemajetného děvčete, po společenském vzestupu, což je základem červené knihovny, ale i děl klasických.

Druhým důvodem, jenž splývá s tím prvním, je to, že v ateizované společnosti, jako je ta česká, zčásti slovenská, ale i východoněmecká – pro niž jsou Drei Haselnüsse fur Aschebrödel stejnou vánoční nezbytností –, představují takovéto pohádky náhradní, řekněme infantilní formu religiozity. Při této příležitosti je třeba zmínit „německý prvek“ v údajně typicky české pohádce. Ten je nezanedbatelný, ale tak ústrojný, že jej bez protestů akceptuje i český šovinista, pokud na něj tedy přijde. Saský zámek Moritzburg – podobně jako typicky východoněmecké plavé řídké kníry pod nosy tanečníků – ústrojně vplývají do české pohádkové krajiny. Dalo by se snad říci, že co dali Sasové (Karl May) Čechům v podobě Vinnetoua, to jsme jim my vrátili Popelkou.

A třetím nepominutelným důvodem je, že právě tehdy byla k dispozici Libuše Šafránková, protože hezčí a roztomilejší „princezna“ se už nikdy nevyskytla. K tomu není co dodat, to se obecně uznává. Tak snad to tu můžu i já napsat.

Tak hezký nový rok!