V polské válce o interrupce jde o ústavu

ÚHEL POHLEDU

V polské válce o interrupce jde o ústavu
Protesty v Polsku kvůli návrhu PiS neumožnit ženám potraty ani v případě, kdy je plod dítěte vážně poškozen. Foto: Shutterstock
Úhel pohledu

Tomasz Rowiński

V mediálním mainstreamu všude v západním světě jen těžko najdeme fundovaný popis toho, co se děje v současném Polsku. Mnohá média jako by měla zájem spíše pracovat na černém PR vlády Práva a spravedlnosti než usnadňovat svým odběratelům pochopení situace. Týká se to i kauzy rozhodnutí Ústavního soudu v otázce ochrany života před narozením. Rozhodnutí, které označilo za protiústavní jednu z výjimek umožňujících provedení umělého potratu, jež byly obsaženy v polském zákoně o ochraně života z roku 1993.

Pokud se podíváme na mediální obraz této kauzy, vše se zdá samozřejmé. Jde o spiknutí národněkonzervativní vlády a katolické církve. Jde ovšem o mýtus, k jehož dekonstrukci stačí minimální znalost zákulisí polské politiky. Především – Jarosław Kaczyński nikdy nebyl „katolickým politikem“. Jeho rodinné a intelektuální kořeny je třeba hledat v tradicích předválečného vlasteneckého socialismu, spojovaného s osobností Józefa Piłsudského. Nebyl tedy nikdy vnímán jako přirozený spojenec hnutí pro-life či zastánce sociálního učení církve. Polská pravice si dodnes pamatuje, jak Kaczyński i za cenu ztráty skupiny poslanců své strany zastavil v roce 2007 pokus o změnu ústavy, tak aby jednoznačně garantovala ochranu života od početí.

Strana PiS se k tématu začala vracet jako opoziční strana, kdy usilovala o sjednocení různých konzervativních a katolických uskupení. Nicméně i nadále platilo přesvědčení, že Jarosław Kaczyński se v politice bojí jen jediného tématu – otázky interrupcí. Svědčilo o tom i „zahrání do autu“ dalších pokusů o zrušení výjimek obsažených v zákoně o ochraně života, které se objevily po vítězství PiS ve volbách v roce 2015. Proto rozhodnutí Ústavního soudu z 22. října letošního roku a také skutečnost, že Kaczyński neudělal nic pro to, aby ho zastavil, byly pro všechny velkým překvapením.

Možná někoho zarazí, že jsem dosud nezmínil jako hráče v této kauze katolickou církev a její hierarchii. Je to proto, že není moc co říct. Vedení polské církve se samozřejmě v otázce interrupcí drží katolické dogmatiky a pravidelně je veřejně připomíná. Nicméně v situacích politického konfliktu biskupové zaujímali spíše velmi opatrný, či přímo pasivní postoj. Motorem pokusů o změnu současného zákona byly od začátku pouze laické katolické organizace. Právě výsledkem jejich nátlaku je i nejnovější rozhodnutí Ústavního soudu, které tak rozbouřilo vody v Polsku a ve světě. Tato rozsáhlá lobbistická činnost probíhala nezávisle na tom, kdo byl zrovna v Polsku u moci, a také nezávisle na postoji katolické hierarchie.

Jak je zřejmé, základní obrysy celé kauzy vypadají při bližším pohledu o dost jinak, než se kauza prezentuje. A o co přesně s rozhodnutím Ústavního soudu jde? Především je třeba konstatovat, že v Polsku obdobím téměř neomezeného přístupu k interrupcím je doba komunismu. Tehdejší právní úprava umožňovala de facto potrat bez omezení. Pro příklad stačí uvést, že v roce 1960 bylo provedeno v Polsku kolem 250 tisíc interrupcí a za celou dobu platnosti komunistického zákona z dob stalinismu mluvíme o přibližně 20 milionech případů.

Samozřejmě katolická církev opakovaně zdůrazňovala svůj odpor k této legislativě, také ústy svých nejdůležitějších lídrů, primase Stafana Wyszyńského a pak kardinála Karola Wojtyły, pozdějšího Jana Pavla II. Pochopitelně v podmínkách totalitního státu neměla na situaci velký vliv. Konkrétní návrhy na větší ochranu života před narozením ze strany organizací občanské společnosti se objevují de facto současně s organizovanou protikomunistickou opozicí v Polsku. V roce 1977 Výbor na ochranu života, rodiny a národa nasbíral přes 12 000 podpisů pod žádost o anulování zákona o interrupcích. Odpověď komunistické moci byla jednoznačná: žádné změny nebudou. Podobné iniciativy se objevovaly i v osmdesátých letech, nicméně reálná změna byla následkem demokratických změn v Polsku a pádu režimu.

Polsko patří mezi výjimky: prošlo si cestou od „práva na potrat“ k „ochraně života“, opačným směrem než většina západních zemí. Tečku za obdobím komunismu udělala koaliční vláda premiérky Hanny Suchocké (první ženy v čele vlády). Šlo o seskupení stran vycházejících z tradic hnutí Solidarita. Proti přijetí zákona nejhlasitěji protestovali postkomunisté. Dodnes platná úprava je založená na principu ochrany života od početí, z něhož existují tři výjimky, nikoli z nárokového „práva na potrat“. Tyto výjimky jsou ohrožení života a zdraví ženy, těžké postižení plodu (tzn. eugenická výjimka) a znásilnění.

V polovině devadesátých let se v Polsku k moci vrátili postkomunisté. Opětovná liberalizace zákona o ochraně života patřila mezi jejich vlajkové projekty. V roce 1996 přijali novelizaci stávajícího zákona, která ke třem dosavadním přidala čtvrtou výjimku, umožňující potrat ze „sociálních důvodů“ – pojem natolik vágní, že de facto znamenal návrat k neomezené dostupnosti potratů. Mezitím se však v Polsku změnila atmosféra: do Sejmu putovalo více než milion stížností od občanů, před Sejmem se konaly četné manifestace. Když prezident Aleksander Kwaśniewski novelizaci podepsal, zákon putoval nakonec k Ústavnímu soudu. Mezitím se po dlouhých debatách Polsko dočkalo nové ústavy, přijaté na jaře 1997. Ačkoliv autory ústavy byli titíž postkomunisté, objevil se v ní článek 38, který definoval „princip právní ochrany života“, kterou má stát povinnost garantovat „každému člověku“.

Klíčovým momentem polského sporu o ochraně života není 22. říjen 2020, ale už 28. květen 1997. Tehdy Ústavní soud rozhodl, že změna zákona provedená postkomunisty odporuje jak dosavadní, prozatímní ústavě z roku 1992, tak čerstvě schválené ústavě nové. „Legalizace interrupcí není dostatečně ospravedlněna ochranou jiných hodnot, práv či ústavních svobod a porušuje ústavní garanci ochrany života,“ napsal soud a jednoznačně stanovil, že neomezený přístup k interrupcím „je v konfliktu se zásadou demokratického právního státu“.

Toto rozhodnutí mělo dost jednoznačný charakter a podle mnohých komentářů potvrzovalo, že interrupce z jakýchkoliv důvodů není v souladu s polskou ústavou. Nicméně vzhledem k pasivnímu přístupu jak soudu, tak politické scény byly tři původní výjimky pro legální potrat udrženy. Toto byl ten pravý „potratový kompromis“, o němž se občas píše: více než 20 let se polská politická scéna snažila vyhnout situaci, kdy otázka interrupcí bude opět prozkoumávána Ústavním soudem, protože ten mohl rozhodnout pouze jedním směrem. Tato zdrženlivost se týkala i strany Jarosława Kaczyńského, která byla u moci v letech 2005 až 2007 a nyní od roku 2015. Parlamentní většina v posledních letech dvakrát zastavovala pro-life občanské zákonodárné iniciativy.

Na podzim 2019 se pod žádost k Ústavnímu soudu podepsalo nakonec 119 poslanců různých politických uskupení. Žádali přezkum tzv. „eugenické výjimky“, tedy možnosti provést potrat v případě vážného postižení plodu. Poukazovali na skutečnost, že ve většině případů jde o diagnózy, které nejsou neslučitelné se životem – Downův či Turnerův syndrom, hermafroditismus a další. Jiným znepokojivým faktorem bylo pro poslance vysoké procento chybných výsledků prenatálních vyšetření.

Konečně se stále častěji poukazovalo na rychle rostoucí počet případů „eugenických interrupcí“ – v roce 2002 šlo jen o 159 legálních potratů, v roce 2015 už 1040. V pozadí této poslanecké iniciativy bylo široké spektrum nevládních organizací a právníků, kteří poukazovali na to, že zásada ochrany života obsažená v článku 38 polské ústavy je stále méně uskutečňována. V podstatě nikdo z polských právníků nezpochybňoval, že pokud se Ústavní soud bude takovou žádostí zabývat, rozsudek by mohl být jiný, než opravdu padl. Nezávisle na aktuálním složení soudu a tom, jaká strana je zrovna u moci. Potvrzuje to i názor předchozích předsedů Ústavního soudu, Andrzeje Zolla a Andrzeje Rzeplińského; oba se mimochodem velmi ostře vymezují proti současné vládě. Zkrátka změna zákona o ochraně života musí být v Polsku spojena se změnou ústavy.

Když čteme zprávy o probíhajících protestech v Polsku, lze nabýt dojmu, že rozhodnutí soudu nemá ve společnosti žádné zastánce a je pouze nástrojem represe vlády vůči občanům. Nicméně menší slyšitelnost a viditelnost v mediálním mainstreamu neznamenají, že takové hlasy neexistují. Každý rok v organizovaných pochodech pro život jde v Polsku 400 až 600 tisíc lidí, tedy podobné množství, jako nyní protestuje v ulicích. Nedozvíme se také, že polské snahy o ochranu života po početí podpořil i – jinak tolik citovaný – papež František.

Tomasz Rowiński, polský filozof a publicista, redaktor revue Christianitas.