Jak Češi (a Slováci) pomáhali bolševickému Rusku

Na žilinském nádraží je omšelá kamenná pamětní cedule s téměř nečitelným nápisem, že odsud v letech 1925 a 1932 odjížděly vlaky s členy „družstva Interhelpo“ na „pomoc výstavbe prvého socialistického štátu“.

Kdo neví, o co jde, asi dost tápe – vůbec lze předpokládat, že většině kolemjdoucích je to úplně jedno a nikdy by nevěnovali takové desce ani vteřinu pozornosti. Možná by je zaujalo, že v tom prvním vlaku jel také čtyřletý Alexander Dubček, jehož rodiče byli právě těmi družstevníky z Interhelpa, kteří se v březnu 1925 vydali na dobrodružnou cestu do neznáma. Po několika týdnech útrap je vlak, spolu se stovkami podobných nadšenců, dovezl na okraj stepi, do divoké sovětské Kyrgyzie, kde končily koleje. Tam pro ně začal nový život, v zemi, pro kterou jeden horlivý propagandista, který se tam přijel po pár letech také podívat (v roce 1930 ho tam vyslala jeho strana), vymyslel slogan, že tam „zítra znamená už včera“. Malý Šaňo Dubček byl možná u toho, když tam Julek Fučík pózoval s rozevlátou kšticí.

Interhelpo bylo největší československou „cestovní kanceláří“ na vývoz idealistů do země bolševiků. Organizoval ho Rudolf Mareček, dobrodruh, který se vrátil po první světové válce ze Střední Asie jako přesvědčený bolševik a začal v Žilině připravovat lidské kontingenty. Dal jim také jméno, tedy Interhelpo, které je vytvořené podle esperanta, respektive jazyka ido, jehož byl Mareček horlivým propagátorem. Každý ale rozumí i bez jeho znalosti: „mezinárodní pomoc“. Komu? Samozřejmě bolševickému Rusku, zemi zaslíbené. Zajímavé je, že on se ke komuně nepřipojil, do Ruska sice také odjel, ale zůstal šedou eminencí v pozadí. Je možné, že podniku moc nevěřil.

Celý text si můžete přečíst na EchoPrime. Nebo v tištěném vydání Týdeníku Echo. Předplatit si jej můžete zde.