1 NÁZOR

Rekviem za Kalouska: zbytečný ústupek Babišovi

Témata: , , ,

Echo 24 notifikace

Echo 24 pro vás vždy vybírá to podstatné. Pro odběr upozornění ve formě push notifikací je třeba nastavit odebíraná témata.
Náčítání témat

Mnozí budou tyto řádky považovat za předčasné: Miroslav Kalousek nejenže zůstává v politice, zůstává i ve významné funkci předsedy poslaneckého klubu TOP 09 s přednostním právem vystoupení na plénu Sněmovny. Dá se to vysvětlovat tak, že je to přirozená reakce na neúspěch v říjnových volbách. A třeba s tím byl sám srozuměn jako s taktickým řešením napětí ve straně („dovnitř“ TOP 09 nevidím). Přesto je to dosti podstatná změna na české politické scéně a zároveň velmi nešťastné rozhodnutí.

Člověk může mít k politice Miroslava Kalouska řadu výhrad (a já je taky mám a často jsem ho kritizoval). Stejně může mít člověk řadu výhrad k tomu, čemu pan Babiš říká „staré pořádky“ a já polistopadový demokratický režim (já je taky případ od případu měl a politickou situaci jsem kritizoval).

K tomu, co nás obklopuje, musíme přistupovat věcně a kriticky vždycky. Jenže: pan Kalousek byl v posledních čtyřech letech nejvýraznějším a nejzásadnějším zastáncem demokratických pořádků a nejvýraznějším a nejzásadnějším kritikem jejich bourání. Dělal to ve Sněmovně a bylo na něj jako na předsedu strany dobře vidět. Není vůbec žádná náhoda, že jej pan Babiš bral jako jakýsi živoucí symbol „starých pořádků“. Cítil, že je pro něj nebezpečný.

Z toho hlediska je nynější změna ve vedení TOP 09, je mi to líto, projevem asi bezděčné, ale dobře viditelné kapitulace před „novými pořádky“. Je to kapitulace před Andrejem Babišem. Je totiž zjevné, že nevraživost vůči Kalouskovi byla ve veřejnosti cíleně a šikovně podněcována Babišovou mediální podporou, přičemž že značnou ústupčivost projevili i ti, kteří by o nestrannost médií měli pečovat – tj. novináři odleva doprava (ne všichni, samozřejmě).

Jak často jsem slyšel: no jo, on je sice jistě schopný s obratný, ale měl by sám nazřít, že za takovéhle vlny „veřejného odmítání“ přece nemá šanci. Připadá mi to jako dosti ohavný defétismus. Lynčerským honům na kohokoli (tj. i na politiky) se má čelit, nikoli jim ustupovat. Politici jsou taky lidi. Zvlášť v dnešní době je to mimořádně důležité.

Jistě, není dobré dělat překotné závěry. Uvidíme, co ze změn v TOP 09 ještě bude. Zároveň ovšem platí, že z defétismu a kapitulantství ještě nikdy nic kloudného nevykvetlo. A doba je zlá, velmi zlá. Záleží na každé maličkosti.

Nové pořádky nastupují

V příštích dnech čekají Českou republiku významné události: ve středu podá demisi Sobotkova vláda. Někdy na Mikuláše nám bude panem prezidentem nadělen už oficiálně Andrej Babiš jako premiér a ten mu ihned navrhne ministry (zejména mě zajímá persóna ministra vnitra; pan Babiš ji důsledně utajuje, má asi proč). Někdy 15. prosince by pak prezident měl vládu jmenovat, takže se bude moci ujmout svých úřadů. Začnou „nové pořádky“.

Jak vypadá dnešní systém politických stran, tak jak jsou zastoupeny v PS?

Především je tu jakýsi „parlament v parlamentu“ („vnitřní parlament, řečeno s Orwellem): 115 poslanců ANO, SPD a KSČM. Má strukturu parlamentu, je tu vládní strana (ANO) i opozice, a mezi nimi vysoká míra konsensu. Dominance těchto stran se zhmotnila i v tom, jak byly navoleny orgány sněmovny.

Pak tu existuje poměrně rozložený „vnější parlament“: především Demokratický blok (ODS, TOP 09, KDU-ČSL, STAN), jehož účastníci nás horem dolem ujišťují, že co nejdřív a co nejrychleji zanikne. Tyto strany budou vystaveny velkým svodům k účasti ve vládě. Pan Babiš je ve výhodné pozici, může svádět zároveň své partnery z vnitřního parlamentu, i ty z vnějšího. Velmi tomu napomáhají hlasy z médií, jímž se říká pravdoláskařská (Jan Moláček v Aktuálně.cz, Marek Švehla z Respektu.cz, v Hospodářských novinách by se taky něco našlo), vyzývající demokratické strany ke spolupráci s Babišem, aby zabránily nejhoršímu (což bývá obvyklé zdůvodňování všech druhů kolaborace).

Analogie s rokem 1948 jsou jistě v mnohém zavádějící, je úplně jiná zahraničně politická situace. Ale přesto: v nekomunistických stranách se tehdy záhy vyskytli politici jako Josef Plojhar nebo Emanuel Šlechta, kteří se nabídli ke spolupráci. Nic takového tu zatím dnes nemáme. Nicméně registrujeme, že např. Jiří Čunek nebo Václav Klaus ml. jsou vůči Andreji Babišovi podstatně vstřícnější než (dosavadní) vedení jejich stran.

Ještě hůř je na tom ČSSD: Ve volbách utrpěla fatální porážku. Není zatím úplně jasné, kdo všechno bude v opozici k současnému vedení a kdo jí stane v čele. Podobně rozložená byla česká sociální demokracie (a podobně i maďarská sociální demokracie) v letech 1945 – 7/8. Skuteční demokraté se tenkrát nakonec ocitli v menšině. Pokud jde o Pirátskou stranu, představuje jakési bezradné, beztvaré bahno. Mám z minula (1990-92) zkušenost, že se podobný útvar nakonec rozdělí na dvě skupiny: na darebáky a na napálené hlupáky, s nimiž je možná domluva. Poměr jedněch k druhým bývá předem obtížné odhadnout.

Nedá se vyloučit, že do budoucna zvítězí myšlenka „spolupráce“ všech se všemi. I pak by bylo důležité, kdyby v PS zůstala aspoň skupina poslanců a vůbec politiků napříč spektrem, ochotná vzdorovat „novým pořádkům“, takto vykutáleně institucionalizovaným v exekutivě i legislativě. A vzdorovat jim v rámci ústavy a zákonů. Pokoušet se udržet aspoň rezidua „starých pořádků“, tj. polistopadové demokracie, provozovat to, čemu Karel Havlíček Borovský v kdysi, na počátku padesátých let předminulého století, říkal „zákonní odpor“, a to i jako chování pro „všední den“ (Havlíčkův článek si můžete najít zde).

Prezidentští kandidáti by se měli vybarvit

A nakonec poslední, zásadní věc, která českou společnost v nejbližší době čeká, prezidentská volba. Původně ji např. lidé spojení s Kroměřížskou výzvou prezentovali jako konfrontaci „osobností“ s prohnilou, rozbahněnou, zkostnatělou politikou. Řekl bych, že toto pojetí nadcházející volby je posledními politickými událostmi (říjnové volby, způsob volby parlamentních orgánů) mírně řečeno překonané.

Dosavadní kandidáti se většinou jeden přes druhého zapřísahali, že chtějí sjednotit národ (na rozdíl od těch, co ho dosud rozdělovali). Nedělá to na mne ani trochu dobrý dojem. Zažil jsem za svůj život dva, kteří chtěli národ sjednocovat, a docela se jim to taky povedlo: Adolfa Hitlera a Benita Mussoliniho. Následky sjednocování byly v obou případech strašidelné. Konec konců i Andreji Babišovi (nechci ho přitom z předchozími nijak srovnávat) se taky podařilo národ sjednotit poměrně slušně.

My ale nepotřebujeme v první řadě sjednotit národ. Potřebujeme především vytvořit nezmanipulované, pluralitní prostředí, v němž se budou v klidu a svobodně střetávat různé koncepce. Věříme totiž, že ve svobodném prostředí vyhraje nakonec ta nejlepší. A úloha politiků – včetně prezidenta – je o tohle pečovat. Nic méně, ale taky nic více.

A pokud už se potřebujeme v něčem sjednotit, a to zejména dnes a tady, je to sjednocení proti bořitelům a ničitelům svobody a demokracie. Abychom to mohli dělat, musíme se nejdřív politicky definovat. To znamená: chceme vývoj, nastoupený v říjnových parlamentních volbách, potvrdit a upevňovat, nebo ho naopak hodláme v rámci ústavy a zákonů postupně korigovat? To je otázka dnešní doby. Sjednocení znamená, jak vidno, zároveň rozdělení.

První, kdo by to měl říci, jsou kandidáti na prezidentskou funkci, které teď ministerstvo vnitra zaregistrovalo.

------------

Dodatek: v souvislosti s tím, že v pátek Ministerstvo vnitra oficiálně zaregistrovalo kandidáty na prezidenta ČR, obrátil se Klub na obranu demokracie, v němž se angažuji, na každého z nich s dotazem: Chcete politický vývoj, který byl u nás nastartován říjnovými parlamentními volbami, korigovat nebo naopak potvrdit? Samozřejmě v rámci možností, které Vám dá Vaše funkce. (Obojí najednou nelze). Měli jsme totiž dojem, že doposud mluvili všichni spíš od věci. (Na současného prezidenta jsme se neobrátili, považovali jsme to za nadbytečné.) A sbíráme podpisy všech, co by se chtěli zeptat na totéž, co my. Plný text našeho dopisu včetně možnosti připojit k němu podpis najdete zde.

/
Politický komentátor

Absolvent FF UK, v 60. letech člen redakční rady časopisu Tvář, signatář Charty 77. V letech 1969 až 1989 pracoval v dělnických a technických profesích. Stál u zrodu Demokratické iniciativy. Po roce 1989 byl federálním poslancem a v letech 1992 - 93 šéfem poradců Václava Klause, s nímž se poté rozešel. V letech 1993-2002 přednášel české a maďarské politické myšlení na FSV UK. Od roku 2000 vydává internetový zápisník Události.

Názory Více

Online zprávy Více

Vážení diskutující,
Echo24.cz chce umožnit svobodnou diskuzi, ale vyhrazuje si právo neukládat či mazat příspěvky urážlivé, vulgární, xenofobní, odkazy na jiné internetové stránky či takové příspěvky, které odporují obecné lidské slušnosti. Před vložením vašeho příspěvku prosím zkontrolujte, zda jste opravdu přihlášeni. V opačném případě se váš příspěvek ukáže jen na vašem monitoru, ale do diskuze se nezanese.