5 Týdeník Echo - Genisu Loci

Labutě a pelikáni v Bruggách

Týdeník Echo

Témata:

Bylo půl druhé odpoledne, Bruggy byly zalité sluncem, takže se hýřivá nádhera toho města zdála až neúnosná. Na náměstí Burg, kde stál od 10. století hrad flanderských vévodů a od středověku je to centrum města, se řadili lidé do fronty. Nestáli na zmrzlinu nebo vafle, nýbrž na mystický zážitek setkání se Svatou Krví.

Vypadali také trochu jinak než většina západních turistů, byly to spíš lidové typy z třetího světa, hodně Mexikánců, Filipínců, také Číňani, prostě katoličtí poutníci, kteří přijeli do Brugg s nějakým farním zájezdem. Nejspíš asi neviděli tu skvělou gangsterku s Colinem Farrellem: dva sympatičtí nájemní vrazi se v ní potulují po Bruggách, skamarádí se, jenže jeden druhého musí zabít. Film prý zvedl už tak masivní turistickou invazi do toho zázračného města. To za svou krásu vděčí tomu, že kdysi včas zemřelo.

Poutníci stáli trpělivě před vchodem do baziliky Svaté Krve. Od 12. století se v ní přechovává jeden z nejposvátnějších předmětů evropského středověku, ampule s krví, která měla vytrysknout z Ježíšova boku po setníkově ráně kopím. To byl důvod, proč po staletí táhly do Brugg davy, v něčem podobné, a přece jen odlišné od těch, co sem táhnou nyní. Bazilika se otevírá a relikvie ukazuje dvakrát denně, o půl dvanácté a ve dvě, takže jsme se zařadili včas. Pak se dveře přesně ve dvě otevřely a lidé vystoupali do prvního patra a vešli do kaple, jejíž výzdoba z konce 19. století se inspirovala pařížskou Sainte-Chapelle. Na stěně byl velký obraz ukřižovaného Krista a po jeho boku pelikán, z jehož hrudi prýští krev.

Indiáni a Asiati se rozsadili na lavice pod skleněným tabernáklem. Ten byl ale prázdný a já si myslel, že máme smůlu, že relikvii neuvidíme. Ale pak se ozval zvonek, lid povstal a začal se modlit, někteří i docela vroucně, a do sálu vešly pomalým krokem dvě ženy v ornátu. Jedna nesla kříž, druhá držela před sebou skleněnou trubici, které se dotýkala skrz bělostné textilie, takže jsem trnul, že jí ampule, která připomínala neonovou žárovku, upadne a rozbije se, což bude poprvé za těch osm století, co tu je. Ale neupadla, a ty dvě ženy, jež vypadaly jak učitelky, vystoupaly na vyvýšené pódium, pomodlily se a umístily relikvii do skleněné skříňky. Modlitby se opakovaly v několika jazycích, indiáni a Filipínci byli pohnutí, a pak nás ty ženy vyzvaly, že se můžeme jít Svaté Krvi poklonit. A já, byť spíš agnostik, si to nenechal ujít, a když už jsem tam tedy byl, tak jsem se poklonil a něco velmi konkrétního si přitom přál. Ampule zblízka vypadala opravdu zvláštně, jako lampa s nějakými červenými skvrnami uvnitř, ale já si v tu chvíli zakázal pochybovat, jak by se ta Kristova krev mohla od Golgoty uchovat dvanáct století až do příchodu křižáků do Levanty, odkud ji měl při druhé výpravě získat v Jeruzalémě Dětřich (Thierry) Alsaský a pak ji odvézt na daleký sever. Do Brugg, města, jež tehdy bylo takovým New Yorkem Evropy a čekala ho ještě asi tři století rozkvětu, který se v pravou chvíli zastavil.

Zastavil ho písek, který zanesl koncem 15. století kanál Zwin, jenž byl bruggskou bránou do moře. Bruggy, do nichž pět století proudilo bohatství z celého dostupného světa, se staly suchozemským městem. Rokem 1470 začíná éra úpadku. A rozpadá se též nejskvělejší říše podzimu středověku, Burgundské vévodství, jehož těžiště se v poslední fázi přesunulo sem, do těch nejluxusnějších měst Západu, do Gentu, Bruselu a Brugg. Dědička Burgundska, počtvrté těhotná Marie Burgundská, tady v Bruggách umírá roku 1482 po pádu z koně (z cudnosti se odmítla nechat ošetřit) a její choť, císař Maxmilián, má o důvod víc se městu mstít: předtím se dostal do konfliktu s městskou radou, která si dokonce dovolila ho nějakou dobu věznit. Když pak nad nimi silou vyhrál, uvalil na ně smrtící daně a kromě toho jim přikázal navěky chovat labutě, neboť jeden jeho stoupenec, zavražděný vzbouřenci, měl labuť ve znaku. A ty labutě jsou v Bruggách v hojném počtu dosud, plavou po kanálech a jsou na rybnících, z nichž ten největší se jmenuje Jezero lásky, Lac d’Amour, vlámsky Minnewater, což má také nějaký středověký důvod. Pelikáni bohužel chybějí.

A zatímco se pískem zacpávala mořská tepna Brugg, přišly zámořské objevy a Nový svět, u čehož Bruggy už nebyly. Takže úpadek byl tak rychlý, že během jednoho roku se tu vyprázdnilo pět tisíc domů a obchodníci houfně opouštěli bývalé centrum světového obchodu. Od začátku 16. století jsou Bruggy chudým městem, ve kterém všechno zamrzlo a proměnilo se v kulisy velkolepé slávy. A tomuto úpadku my vděčíme za tu nádheru, která vyráží dech, a za to, že to, co vidíme na obrazech velkých Vlámů, existuje. V Bruggách žili a působili bratří van Eyckové, Hans Memling, Hugo van der Goes… To, co nám na jejich obrazech připadá jako kulisy fantaskních měst, je tady zachováno v neporušeném stavu. Je skutečně těžké popsat nádheru panoramatu těch nebetyčných věží bruggských kostelů, obrovské katedrály svatého Salvátora s věží, která sama o sobě by mohla být hradem, jenže i tu překonává výška věže kostela Panny Marie, což se vlámsky hezky jmenuje Onze Lieve Vrouwekerk, tedy „naší milované Paní“, tedy Notre-Dame, s Michelangelovou Madonou s dítětem, jedinou sochou, která se už za jeho života dostala za Alpy – za vidění chtějí sedm eur, obchodníci. A samozřejmě na Trhu (Markt) zvonice Belfort, ze které se ve filmu V Bruggách zřítí dobrácký zabiják Ken.

Ale myslím, že všechnu tu chrámovou a palácovou vznešenou gotickou nádheru překonává harmonie spletitých uliček a klidných kanálů, v jejichž hladině se odrážejí cihlové zdi středověkých domů, které tady přečkaly všechna ta staletí, aby trpělivě čekaly na miliony turistů, valící se na ně v našem věku.

Člověk si však nemůže pokrytecky na ně stěžovat, když je jeden z nich. Snad je lepší do Brugg přijet třeba v listopadu a nejlépe asi v pondělí, kdy je to klidnější, muzea jsou sice zavřená, ale na některých místech se třeba ocitnete i úplně sami: já tam byl v neděli a v pondělí, i když v srpnu. Takovým úžasným místem je Begijhhof, dvůr bekyní, tedy jakýsi domov zbožných žen, které odejdou do ústraní, ale ne úplně ze světa. Tvoří ho travnatá dvorana o rozloze několika náměstí, obklopená bílými řadovými domy, rámovanými černými siluetami. Sem už moc turistů nechodí, snad správně cítí, že to není pro ně. Takže když se budete slušně chovat, mihne se před vámi stará žena s velkým čepcem na hlavě, která vypadá jako stín ze starých časů, kdy nic nerušilo velebnou mrtvolnost jejich města. Tu si před sto dvaceti lety oblíbili dekadenti a symbolisté, kteří si přečetli knihu francouzsky píšícího Belgičana Georgese Rodenbacha Mrtvé BruggyBurges la Morte (česky vyšla v roce 1907). Já si ten romantický a morbidní příběh také přečetl. Je to o tom, jak nešťastný Hugues Viane odešel žít do Brugg, neboť tam se mu bude lépe vzpomínat na jeho zesnulou manželku, jejímuž kultu se oddá. Však potká tam démonu, jež se mu bude zprvu jevit podobnou jeho zbožštělé ženě, po níž mu zbyla kadeř vlasů, kterou uchovává jako relikvii. Falešnému erotickému přeludu samozřejmě propadne, zatímco ona ho bude týrat a podvádět, až unylý děj skončí tragédií: mohu snad prozradit, že Hugues ji uškrtí pramenem těch uctívaných vlasů, z nichž si neřestná milenka dělala v záchvatu démoničnosti srandu.

A kulisou té přepjaté historie je tiché město kostelů, klášterů a špitálů, kde žijí lidské přízraky vycházející jen za soumraku. Bez hlesu se vnoří do tichých ulic dlážděných prastarými kameny, jež skrápí věčný déšť, přičemž plynové lucerny vrhají stíny padající na stěny domů porostlé břečťanem. Jsou proto, ve fantazii dekadentově, podobné hrobkám. A celé Bruggy jsou vlastně jedním gigantickým hřbitovem, vzdychajícím po své dávné velikosti a slávě, pohřbené pod tou vší nádherou. A na ni jezdí civět celý svět a možná jenom ti indiáni u Svaté Krve mají hlubší povědomí proč.

Mimochodem, to přání se mi splnilo, takže díky, hemoglobine.

 

 

Echo Komplet

2 999 Kč

Získejte to nejlepší za méně jak 40% ceny! Díky tomuto balíčku si užijete unikátní web bez reklam EchoPrime, denní komentáře Echo24 a Týdeník Echo jak v digitální, tak v tištěné podobě

Více info

Vážení diskutující,
Echo24.cz chce umožnit svobodnou diskuzi, ale vyhrazuje si právo neukládat či mazat příspěvky urážlivé, vulgární, xenofobní, odkazy na jiné internetové stránky či takové příspěvky, které odporují obecné lidské slušnosti. Před vložením vašeho příspěvku prosím zkontrolujte, zda jste opravdu přihlášeni. V opačném případě se váš příspěvek ukáže jen na vašem monitoru, ale do diskuze se nezanese.